Rozhovor pro časopis "Žena a život"

ŘÍKAJÍ MI INKUBÁTOR ČESKÝCH HVĚZD

Martin Němec (51) Hudební skladatel, textař, scenárista a vystudovaný malíř. V roce 1982 založil skupinu Precedens, ve které spolupracoval se zpěváky Bárou Basikovou a Petrem Kolářem. Od roku 2002 je kapelníkem seskupení Lili Marlene (se zpěvačkou Dášou Součkovou), se kterým letos vydal CD Tango Desolato. Na svém kontě má i hudbu k divadelním představením Ctibora Turby (např. Archa bláznů), k filmům (Don Gio, Perníková věž) a dokumentům (Oko, Gen, Genus). Napsal dva filmové scénáře: Perníkovou věž (režie Milan Šteindler) a Tmu (na podzim by ji měl začít natáčet Juraj Herz). V roce 2004 mu vyšla první kniha povídek Stodola, letos v dubnu druhá s názvem Vana s výhledem.

Hrdina jedné z vašich povídek – spisovatel Vladimír říká, že nakladatelé a čtenáři milují prvotiny, protože druhou knížku podle nich člověk píše z jiného nutkání než literárního. A při další je mimochodem jen něco jako porouchaný automat na písmenka... Proč jste se tedy pustil do Vany s výhledem?

Psaní mi zachutnalo. Je to dobrodružství. Když jsem začal psát první knížku, vůbec jsem netušil, co spáchám za útvar a v jakém žánru. Po několika stránkách jsem s překvapením zjistil, že to končí, a tak to tedy bude asi povídka... (směje se). Víte, já když píšu, tak jsem sám překvapený vývojem příběhu, jeho pointou. Je to tajemný rituál, který se sice odvíjí v mé hlavě, ale zároveň kdesi hlouběji, na nějakém území ne úplně racionálním.

Zatím máte na svém kontě dvě knížky, které od sebe dělí čtyři roky. Proč ta dlouhá pauza?

Jako autíčko na klíček, tak já funguji na úkoly. Potřeboval jsem nakladatele, který mi určí termín odevzdání – pokud možno vražedný – a pak jsem schopný pracovat na sto procent. Potřebuju mít nad sebou bič. A když nikdo s bičem není po ruce, tak si ho upletu sám… Samozřejmě svou roli sehrál i fakt, že mám ještě několik dalších profesí, což bohužel necítím jako projev geniality, ale nerozhodnosti. Vlastně jsem asi nedospělý. Většina lidí si jednoho dne zvolí svou profesi a z ostatních věcí vytvoří koníčky. Já jsem si ale v sobě nikdy takový pořádek neudělal, takže lítám od čerta k ďáblu a zase nazpátek. V liché dny píšu, v sudé maluju a mezi tím dělám muziku. Letos na jaře jsem se dostal do stavu, kdy jsem urputně pracoval hned na třech projektech: dokončoval jsem obrazy plus katalog pro pražskou výstavu, dodělávali jsme desku Lili Marlene a k tomu jsem hekticky dopisoval knížku. Nakladatelství XYZ se totiž rozhodlo ji vydat poměrně rychle a já musel samozřejmě připsat plno povídek a ostatní předělat. Cítil jsem se jako chrt, který honí tři zajíce a pak zůstane ležet v zaječím bermudském trojúhelníku. Ale to si nestěžuju – je to přece moje svobodné rozhodnutí. Vždycky si myslím, že jde o život a že když to udělám co nejlépe, tak se tím nějak změní svět. A pak to dokončím, podívám se z okna, a on ten svět vypadá pořád stejně…

Pro spisovatele bývá noční můrou, když jim do textu zasahuje někdo cizí. Jak jste zvládal korektury?

Těžce. Bylo to o dost náročnější než při první knížce. Po práci se dvěma korektory jsem třeba všechno projížděl znovu. Komické bylo, že další korektorka nebyla zdejší, takže moji češtinu vylepšovala střídavě z Bruselu a Štrasburku. Společně jsme se snažili všechny texty dostat do tvaru, který by byl čistý a jaksi nezpochybnitelný. V literatuře totiž stačí přehodit dvě slova, a ta ostatní se sesypou, jako když v přiblblém filmu někdo vytáhne z pyramidy konzerv tu úplně spodní.

Ve vašem případě jste asi museli být zvlášť opatrní, protože některé výrazy a spojení by si čtenář klidně mohl splést s tiskovou chybou. Třeba název povídky „Beat sám“.

Mám takové věci rád. S Petrem Kolářem a Precedens jsme třeba natočili CD s názvem „Drž hudbu!“ – to si ani nedovedete představit kolik vašich kolegů to „d“ při rozhovorech a recenzích omylem vypustilo. Mám rád slovní hříčky a hraní si s jazykem. To se musím čas od času držet poněkud na uzdě. Stejně když Vanou s výhledem listuji, tak už vidím, co bych třeba změnil či zjednodušil. To je ale v tvůrčí práci legitimní. Pochybnosti a sebevědomí se střídají jako noc a den. Proto mimochodem téměř nikdy neposlouchám svoje desky.

Na vaši knížku si kritici můžou vzít dvojí metr – kromě textu jste se postaral také o ilustrace. To byl váš nápad?

Ani nevím, ale když už jsem ten akademický malíř... Nejprve jsem navrhnul výřez ze svého obrazu na obal knihy a pak i deset vnitřních perokreseb. Způsob mého psaní ale není vhodný ke klasickému způsobu ilustrace. Vytrhnout větu z kontextu a nakreslit výjev, který by nějakým způsobem popisoval děj, by bylo směšné. Takže jsem to pojal jako určitý výtvarný doprovod, který může v pohodě existovat sám o sobě. Kresby jsou v knížce umístěné po určitém počtu stránek bez ohledu na text, úplně drze a svévolně. Z podobných důvodů jsem zvolil i pořadí povídek – podle abecedy. Začíná se Andělem a končí Vanou s výhledem. To jsou takové libůstky, které pro čtenáře třeba nejsou důležité, ale já se tím bavím. V životě i práci dost často spoléhám na intuici a na jakousi řízenou náhodu. Asi proto, že náhody, myslím, nejsou náhodné...

Před lety jste napsal dva filmové scénáře. První, drama Perníkovou věž, převedl na plátno režisér Milan Šteindler, druhý, horor s názvem Tma, sice vyhrál soutěž Nadace Miloše Havla, ale v kinech se neobjevil. Proč?

Z finančních důvodů – jak to u filmů bývá. Měl ho tehdy režírovat Vladimír Michálek, ale z natáčení těsně před začátkem sešlo. A to dokonce dvakrát. Když to nevyšlo poprvé ve skromnějších podmínkách, tak se to mělo podruhé točit v mezinárodní koprodukci s Amandou Plummer, hvězdou kultovního snímku Pulp Fiction: Historky z podsvětí. Těšil jsem se jako malý kluk, ale znovu to nevyšlo. To je pak člověk otrávený jako malajský šíp. Proto si nyní místo těšení udržuji až poněkud nezdravou skepsi.

Snad se vám konečně blýská na časy – proslýchá se, že se připravuje nové natáčení, tentokrát pod taktovkou „mistra hororu“ režiséra Juraje Herze...

To je pravda, filmu se po letech ujala nová produkční společnost, která na něj dostala i grant ministerstva kultury. Když padlo Jurajovo jméno, tak jsem si říkal, že léta strádání a průšvihů měla asi smysl, když mě dovedla k režisérovi, jehož filmů, jako třeba Spalovač mrtvol, Petrolejové lampy či Morgiana, si v české kinematografii cením snad vůbec nejvíc. Momentálně probíhají koprodukční jednání s Poláky, Slováky a Němci. Předběžně se pro hlavní role počítá s Markétou Irglovou a Ivanem Fraňkem. Dokud se ovšem nenatáčí, tak není jisté vůbec nic.

Markéta Irglová je první českou zpěvačkou, která dostala Oscara, a její sláva by vašemu filmu mohla pomoct...

Je mi jasné, že její případnou účast by řada lidí brala jako kalkul, snahu vyždímat z jejího mezinárodního úspěchu, co se dá. Není tomu tak. Nabídku na roli totiž dostala už před Vánoci a samotný oscarový ceremoniál proběhl až v únoru. Pro mě je fajn slyšet, že se jí scénář líbil, stejně jako její postava: komplikovaná a trochu introvertní holka, která chodí hrát na varhany do zdevastovaného kostela. Jejím obsazením mě Juraj příjemně překvapil. Ale to je přesně on – rezolutní, rozhodný člověk, který rád věci mění a stále přichází s novými nápady. Díky tomu ve scénáři neustále přibývají mrtvoly...(směje se). Jedním z jeho nápadů je i obsazení naší kapely Lili Marlene, pro které se rozhodl po jediné návštěvě našeho koncertu.

Tomu se vůbec nedivím, vaše kapela je do hororu jako dělaná – temná, podivná a dekadentní.

Zpěvačka Lili – Dáša Součková dokonce dostala ve filmu dost velkou roli. Ona je totiž i výborná herečka. Moc jsem se smál, když mi Juraj říkal, že pouštěl naše nahrávky Markétě Irglové, která říkala, že má ten zpěvák moc zajímavý hlas... Když jsme tuhle podivnou kapelu založili, tvrdili jsme, že hrajeme elektronický šanson, teď už raději žádnou definici nepoužíváme, protože by stejně byla nepřesná. Ať si každý udělá obrázek sám, třeba poslechem naší desky Tango Desolato, kterou jsme nedávno vydali.

Když jste Lili Marlene zakládal, nebál jste se srovnávání s Precedens, se kterým hrajete už šestadvacet let?

V té době zpíval s Precedens Petr Kolář – přátelé mi občas říkají, že jsem takový inkubátor českých hvězd – a já zatoužil po nějakém komornějším, řekněme alternativním projektu. Shodou okolností jsem v té době uslyšel zpívat tehdy folkovou Dášu Součkovou, a bylo to! Mám asi na výjimečné zpěváky štěstí. Taky jsem tenkrát už toužil po zpěvačce, protože ženský svět je pro mne vždy zdrojem inspirace. Proto taky maluju ty Raněné rytířky a Salome. Víte, já ani nedokážu sedět delší dobu v ryze pánské společnosti. No, co bych tam taky dělal, když nemám řidičák a nebaví mě fotbal...(směje se). Pak se do Precedens vrátila Bára Basiková a já jsem šťastným majitelem hned dvou kapel se zpěvačkami. A ne s ledajakými! Navíc se stala věc v dějinách showbusinessu opravdu nebývalá – obě ty zpěvačky se mají rády!

Dá se muzikou v Čechách dneska uživit?

Možná tak psaním hudby k reklamám, což jsem si také vyzkoušel. Jak totiž říká jeden můj známý režisér: „Každý rocker si jednou musí udělat ty svoje vložky s křidélky...“ Rozhodně to ale není práce, která by mě naplňovala tvůrčím uspokojením. Pak se v Čechách samozřejmě uživí několik skupin, které hodně koncertují. Já jsem rád, že si s oběma kapelami občas zahrajeme a mám obrovskou radost, když vidím publikum, které není nijak pamětnické, protože si myslím, že i po těch dlouhých letech nehrajeme žádné retro a nejsme žádný Precedens – revival. Jezdit ale desítky koncertů za měsíc už netoužím. Snažím se trávit víc času malováním. Do ateliéru mě to táhne čím dál víc.

Martina Vlčková, červen 2008