Trochu vzpomínání: 
Divné dítě
Jako dítě jsem byl jaksi předurčen profesí obou rodičů (otec Josef byl
malíř a restaurátor a maminka Eva textilní výtvarnice a módní návrhářka)
k tomu stát malířem. Kreslil jsem snad dřív než jsem mluvil. Ale nebyly
to dětské obrázky zvířátek a kytiček. Rodiče byli obdivovatelé a trochu
i sběratelé religiózního výtvarného umění a tak se mými tématy stalo
ukřižování, korunování trnovou korunou a zmrtvýchvstání. V osmi jsem
psal ponuré básně a v devíti ilustroval bibli (moc legračně). Byl jsem
divný dítě… Později jsem rodiče začal děsil poněkud nečekaným odklonem
od vytříbeného vkusu; otec tomu vlastně napomohl sám, když mi ze svého
pobytu v USA v roce 1967 přivezl tři sešity comics (včetně Batmana)
a slepovací figurku hraběte Draculy. Tehdy jsem začal inklinovat k pokleslým
žánrům (horory, comics, grotesky). Knihovna plná Michelangelů a Van
Goghů a já navštěvoval Káju Saudka, a místo po Dostojevském sahal po
Edgaru Alanovi Poeovi.
Poslouchal jsem ale vážnou hudbu a až do střední školy zůstal rockem
nedotčen.
Bezprecedentní Duševní hrob
Na střední škole (SUPŠ) jsem sice studoval propagační grafiku a výtvarné
činnosti se věnoval dost, ale taky jsem začal poslouchat bigbít (lépe
řečeno avantgardní rock – Zappu, Doors, Velvet underground a King Crimson)
a dělat na „hudebním“ poli první smělé pokusy. S podobně postiženým
spolužákem Honzou Hedlem (ze kterého se později vyklubal Jan Sahara
Hedl) jsem navázal přátelství, které nepřerušil ani jeho brzký vyhazov
ze školy a začali jsme spolu zakládat jednu domácí kapelu za druhou.
Nakonec
jsme se ustálili na neuvěřitelném názvu Duševní hrob a začali pořizovat
ještě neuvěřitelnější nahrávky (nedávno vyšlo CD u Black point). To
už byl Honza jen Johnem Black Saharou a já Dr. Zawrachem. Hodně jsme
se bratřili s představiteli undergroundu (Egonem Bondym, Magorem a spol).
Z mé iniciativy tehdy vznikla antologie undergroundové poezie „Děti
dvou sluncí“ spojující básníky z okruhu hospody U dvou slunců. Předmluva
od Magora, tajemné fotografie zúčastněných básníků, na samizdat celkem
slušná grafická úroveň. Moje texty byly velmi Ginsbergovské a ještě
víc naivní. V mém tehdejším životě hrál důležitou roli i spolužák XY
(nerad bych narušil jeho residentsky tajemné inkognito, neboť se z něj
později stal Čaroděj – šéfredaktor časopisu Vokno, a ještě později Blumfield
- tajemný postmoderní spisovatel), který mne seznamoval s hudbou a poměrně
ovlivnil můj tehdejší vkus. Když rodiče odjeli na víkend, stalo se z
našeho bytu něco jako nahrávací studio, což v té době znamenalo magnetofon
Tesla, mikrofon Tesla a spousta podivných nástrojů - od klavíru s alobalem
na strunách, přes staletou citeru až po nenaladitelný sovětský nástroj
z umělé hmoty s názvem Pille.
Precedentní studia akademie
Mezí tím vším děním jsem se po roce stráveném v kresleném filmu dostal
na obor malířství na Akademii výtvarných umění. Ještě před přijetím
proběhla v roce 1977 má výstava v dobře navštěvovaném a neoficiálním
způsobem prestižním „Divadle v nerudovce“. Na zahájení zahrál (naposledy
veřejně před svou emigrací) Jaroslav Hutka. Výstava měla slušný ohlas.
Co se týče studia na Akademii, hodně jsem v prvním
ročníku uvažoval o útěku. Jediné co mě drželo byla vize, že bych od
třetí ročníku měl navštěvovat ateliér prof. Jana Smetany, liberálního
intelektuála, v té strašné době malujícího abstraktní obrazy, který
byl spjatý se slavnou výtvarnou Skupinou 42 a přátelil se se spisovatelem
Bohumilem Hrabalem. Seznámil jsem se tu také s několika spolužáky s
podobně „neakademickými“ zájmy jako jsem měl já a založili jsme comicsový
časopis Kombajn, který vycházel jako samizdat. Také jsme navštěvovali
avantgardní malíře (Václava Bláhu, Michaela Rittsteina, Zbyška Siona,
či Jiřího Načeradského) a sami pořádali všelijaké neoficiální výstavy.
Jádro skupiny tvořili malíři Richard Konvička, Josef Bartl, Jan Patrik
Krásný a André Hachle, sochař Michal Blažek a fotograf Vladimír Holomek.
Založili jsme dokonce tvůrčí skupinu Civilizačních impulzivistů. Ten
dost ironický název pramenil z našeho zájmu o civilizační a technicistní
fenomény. Milovali jsme periferii… Příznačný se z tohoto hlediska stal
Konvičkův obraz „Akt v chemickém kombinátě“. Také jsme pořádali (poněkud
nadneseně řečeno) multimediální akce (divadlo spojené s výstavou, koncertem,
projekcí) například „Nudný večírek“ a „Průmyslový večírek“. (Oboje proběhlo
v Junior klubu Na chmelnici). Tehdy jsem také začal výtvarně spolupracovat
s novovlnou undergroundovou skupinou Extempore v jejímž čele stál Mikoláš
Chadima a vytvořil jsem pro ně výpravu ke koncertním představením „Zabijačka“
a „Velkoměsto“. V tomto období jsme na Chadimův popud a s ním jako hostujícím
saxofonistou nahráli řadu písní Duševního hrobu, které pak (stejně jako
ostatní nahrávky byly opatřeny mnou vyrobeným obalem) byly rozehrávány
na pásky a kazety pod příznačným názvem „Za málo peněz“. Tehdy jsme
si se Saharou uvědomili, že naše hudební ambice zvolna přerůstají rozměry
našeho obýváku a měli bychom uvažovat o založení „opravdový, skutečný,
hrající a zkoušející kapely.“ Oslovili jsme exextemporisty Ladislava
Broma (kytara) a Aliho Horáčka (bicí), dlouholetého Saharova kamaráda
Petra Kohuta (basa) a založili s nimi skupinu Precedens. Do půl roku
jsme kooptovali sboristku něžného sopránu šestnáctiletou studentku střední
ekonomky Báru Basikovou. Psal se rok 1982.
Poppeklo
Po odchodu Sahary se stala zpěvačkou kapely Bára Basiková a já autorem
hudby. Po asi roční spolupráci textaře Lumíra Tučka z Recitačního souboru
Vpřed (divadelní soubor z tzv. pražské pětky) jsem se stal i výhradním
autorem textů. Diskografie a historie kapely je k dohledání v jiných
zdrojích včetně stručného výčtu na mém curriculum vitae. Bára odcházela
do Stromboli Michala Pavlíčka (pro které jsem já napsal řadu textů),
vracela se, probíhaly desítky koncertů a pořád jsme něco nahrávali.
Nelituji (snad až na výjimky) těch let, ale poněkud mi splynuly v proud
cestování strašnými dodávkami, vlašských salátů hltaných v bufetech
nahrávacích studií a zástupů panáků v hotelových vinárnách po odehraných
koncertech. Z dnešního pohledu považuji za nejzajímavější první dvě
alba Precedens – Doba ledová a Věž z písku. Nějakou intuicí podivnou
jsme vytvořili poměrně originální a stylotvornou věc která, jak se dodnes
dozvídám, ovlivnila poměrně dost lidí. Sám svoje desky po vydání poslouchám
nerad, protože mě rozčiluje všechno co by se dalo změnit a udělat lépe.
Když teď připravuju tyhle stránky musím si valnou část těch CD půjčovat
od pořádnějších kamarádů, protože jsem je většinou rozdal. S Bárou Basikovou
jsem udělal i spousty hudeb mimo Precedens (z těch je asi nejdůležitější
Responsio mortifera – o Janě z Arku a dvě alba new-age hudby Angels
voice( vydané švýcarskou firmou Arcadia) a Dreams of sphinx (Emi – Monitor),
udělali jsme plno filmové hudby, znělek atd. vymýšlel jsem většinu obalů
na alba, spoluvytvářel plakáty a psal scénáře k téměř všem klipům. Svoje
malování jsem kvůli Precedens (později Basic beat) pověsil na hřebík
a věnoval se spíš běhu kapely. Po definitivním odchodu Báry nastalo
ještě dvouleté období hraní se Saharou, během kterého vznikla alba Tajnej
svatej a Šílený pondělí (to první je myslím hodně dobrý, ačkoliv kromě
v rádiích omílaný písně Tisíc jmen, nijak zvlášť nevešlo v patrnost).
Do třetice došlo ke změně postu zpěváka příchodem Petra Koláře a s ním
jsme natočili La, la, lá a Drž hudbu!. To jsou už ale věci ze stránek
Precedens /www.precedens.cz/.
V roce 2003 přišla na svět další má autorská kapela Lili Marlene /www.lili-marlene.com/
se zpěvačkou Dášou Součkovou. Mezi tím jsme natočili hodně filmové hudby
- vždy ještě ve spolupráci se spoluhráčem Pavlem Nedomou, který je výborný
aranžér a programátor (pracujeme spolu na všech hudebních projektech
dodnes). V posledních letech jsem se opět vrátil k malování a proběhlo
i několik výstav (Galerie muzea v Písku, společně se Stefanem Milkovem,
Malostranská beseda, divadlo Kalich atd. Několik let jsem do comicsového
časopisu Crew psal rubriku Mučírna ve které jsem radil adeptům comicsového
kreslení jak na to (v současné době se má tato spolupráce obnovit).
Celou svoji rozpolcenost jsem dorazil tím, že jsem napsal několik filmových
scénářů (slovy čtyři). Jeden z nich - Tma se již několikrát málem dočkala
realizace v režii Vladimíra Michálka a Perníková věž byla natočena Milanem
Šteindlerem (opatřil jsem film i hudbou, která vyšla na CD Popron).
Nejnovější posedlostí je pro mě v poslední době psaní povídek. K mé
velké radosti se je v roce 2004 rozhodlo vydat renomované nakladatelství
Paseka. Ale to už (stejně jako práce na nahrávce Lili Marlene) není
žádné vzpomínání – to je žhavá současnost.
