napsalo se

Pohled do kuchyně...Martina Němce

Jednoho lednového nedělního odpoledne jsme zazvonili u dveří starodávného malostranského domu. Otevřít nám přišel Martin Němec, hudebník, vedoucí kapely Precedens, skladatel, textař a v neposlední řadě i výtvarník. Hned na schodech do prvního patra, kde Němcovi bydlí, nás vehementně přesvědčoval, že žádné studio doma nemá a že budeme zklamaní. Prošli jsme krátkou chodbou, na jejímž konci byl vstup do místnosti o velikosti cca 6 m2, která slouží jako nahrávací místnost a zároveň jako zkušebna. Tou jsme prošli do útulného pokoje, zařízeného jednoduše, účelně, s velkým citem a vkusem, který slouží jako oddechová místnost a kde je také umístěna věž, ve které jsou kromě běžných přístrojů také DATka a MiniDisc, do kterého kapela nahrává svá dema. U stolu jsme zastihli druhého klávesistu Precedensu Pavla Nedomu a zpěváka Petra Koláře. Ten byl sice na odchodu, ale Pavel s námi zůstal celou dobu rozhovoru a přispíval cennými poznámkami.

Zmínil ses, že dokončujete desku...

Ano, zítra nám začíná poslední týden míchání sólové desky Petra Koláře, který je již dva roky zpěvákem Precedensu. Warner Music se teď rozhodli vydat mu sólové album, tak jsme připravili desku, která bude složená ze samých coververzí. Nevypadá to sice moc originálně, ale vzhledem k tomu, že jsme byli jedni z prvních, kteří s tím přišli - mám na mysli album 60 tá s Bárou Basikovou, máme tu drzost se teď k tomu zase oklikou vrátit. Na desce se objeví spousta hitů od táborových ohňů, jako Holubí dům. Dům u vycházejícího slunce, věc od Sabbathů, ale i beatlesovská Eleonor Rigby. Všechny tyhle známý skladby jsme přetvořili k obrazu svému elektronickému, protože coververze by podle nás neměla být stejná jako originál, což je teď takovej trend - to nám ale nepřipadá moc tvůrci. Takže jediný aranžmá, který jsme zachovali je bonus desky -Mackie Messer, čistě swingově a akusticky zahraná věc s výborně aranžovanými dechy od Filipa Jelínka (J.A.R.). Ostatní písničky jsme udělali dost netradičním způsobem a snažili jsme se dát jim nějakou jednotnou fazónu. Ale hlavně jsme dbali na to, aby vynikl Petrův dle mého soudu naprosto výjimečnej hlas, takže jsme vybírali věci, ve kterých měl možnost ukázat, co v něm je. Má tam spoustu prostoru a barev. Jinak je na albu i celá řada hostů od krásně ulítlejch recitativů Marka Vašuta až po duet s „Evitou“ Fišarovou. Desku jsme začali připravovat v létě na chalupě, kde se kromě spousty jiných příjemných věcí dá dělat i práce. Měli jsme tedy klid a dost času všechno dobře promyslet a zkusit různý formy. Deska se nahrávala celý listopad, vlastně na jeden zátah, protože jsme si mysleli, že jsme ještě takový mladí a neklidní, že to vydržíme. Je ale lepší mít odstup, alespoň mezi nahráváním a mícháním, což teď vlastně máme, protože domícháváme po měsíci a půl. My jsme ale perfekcionalisti, takže většinou všechno třikrát promícháváme, trochu se hádáme, a nakonec dáme za pravdu Petrovi Kocfeldovi, v jehož studiu Audio - Kokpit & Edisono v Petrovicích stabilně nahráváme (už skoro deset alb) a kterýmu stoprocentně důvěřujeme, protože své práci opravdu rozumí. Prakticky s nástupem do studia jsme se dozvěděli, že kytarista Ivan Kořený, který to měl nahrát, nemá čas, a tak jsme narychlo poprosili Tadeáše Věrcáka. Ten s námi nedávno začal hrát i koncerty a před pár lety s námi natočil jedno album se Saharou. Tadeáš vnesl do celé věci další rozměr, protože on je takovej věcnej experimentátor a má velkej cit pro celek. Na to, že je opravdovej virtuóz, nemá potřebu exhibovat, ale záleží mu na atmosféře a formě písničky. Udělal nám radost.

Ty jsi původním povoláním akademický malíř. Jak ses dostal k muzice?

Já jsem opravdu studoval deset let malířství, ale aby to nebylo tak jednoduchý, najednou jsem nějak začal víc poslouchat muziku nežli navštěvovat výstavy a galerie. No a najednou to z takovejch nenápadnejch amatérskejch začátků přerostlo a zjistil jsem, že se z mýho koníčka stala profese a naopak. I když je pravda, že teď poslední tři roky toho hraní není zdaleka tolik a tím pádem mám víc času a docela se tomu malování věnuju. Ale zpátky k muzice. Myslím, že na střední škole a zvlášť výtvarný, založí bigbeatovou kapelu každej druhej a někomu holt ta puberta vydrží dýl, tak se z něj stane něco takovýho jako ze mě; a někomu nevydrží a začne se věnovat něčemu serióznímu. Já jsem dělal nejdřív UMPRUM a tam už jsme ten bigbeat začali lehce pokoušet. Poslouchali jsme Doors a hlavně Zappu, což byl v ty době takovej můj guru. Svýho času jsem měl jeho kompletní diskografii, dodneška toho mám spousty na černejch deskách a nějaký ty nejlepší alba i na CD.
Potom jsem byl šest let na akademii a během toho období jsme se Saharou začali vymýšlet písničky pro naši nikdy nevystupující „kapelu" Duševní hrob. Pomalu to přerůstalo v něco, co začalo veřejně vystupovat pod jménem Precedens. To bylo v roce 1982, předtím jsme dělali jen domácí nahrávky a ke každý jsme si udělali i obal - byla to všechno velká legrace. Hodně jsem se taky stýkal s Mikolášem Chadimou, dělal jsem v té době nějaký výtvarný věci pro jeho Extempore.

Co konfrontace s režimem?

Když teď poslouchám lidi jako je Petr Novotný, který říká, jak měli s Fešáky vždycky něco zakázanýno, tak mě to zaprvé udivuje a za druhý varuje před jakýmkoliv náznakem podobných prohlášení. Nám vlastně nikdy nikdo nic moc nezakázal, v životě jsem nebyl kvůli hudbě předvedenej na policii. Tak proč se litovat? My jsme dělali takovou spíš romantickou hudbu a nikdy jsme vysloveně proti režimu nehudrovali. To období se Saharou bylo sice hodně chmurný, on byl vždycky takovej pohrobek Williama Blakea a podobnejch temnotářů, ale tomu oni zase asi nerozuměli. Musím ale říct, že jsme brali jako samozřejmost vytváření něčeho jako kultury jenom pro sebe, ať to byly výstavy, koncerty nebo třeba comicsovej časopis. Člověk si přirozeně vytvořil nějakej alternativní svět. Existovaly o nás nějaký ty spisy, jak jsem se po listopadu dozvěděl, ale tam psali takový hlášky, jako že ten Precedens není žádnej punk a že na nás choděj divný lidi a že asi fetujeme, protože jsme s pár kamarády přišli kdysi pomalovaní do venkovský hospody a místní občan to tak trochu nahlásil. My jsme vyrůstali v permanentním pocitu nechci říct undergroundu, ale neoficiality, tak jsme od tý oficiality nic nečekali. Na druhou stranu jsme neměli pocit, že bychom se měli zakopat někam do bunkru.
Vlastně nás strašně překvapilo, když jsme dostali nabídku na první desku. To bylo od Pantonu, kterej se oproti Supraphonu choval progresivněji a vydával i rockový a folkový desky. Tak jsme ji natočili. Můžu teď samozřejmě ožívat takový věci, že mi přišly texty na chystaný singl pro Supraphon celý kompletně přeškrtaný a vzápětí Báře nabídl jakýsi bolševický „básník" Hons, že by nám to případně otextoval a tím ten problém vyřešil - on totiž sám ty věci zakazoval a tak si opatřoval svou textařskou práci. Tak jsme ho poslali někam „nejdál" a bylo to.
Ale některý věci jsou poměrně podobný i dnes. Nedávno nás chtěli pořadatelé Českého slavíka do TV přenosu se skladbou La la lá a někdo z Novy řekl, že je to příliš chmurný a že jsme příliš staří. Tenkrát jsme byli taky chmurný, ale zase moc mladý.

Teď je to ale spíš problém obecného vkusu, ne?

No jasně, já si taky myslel, že toho Michala Davida máj lidi přikázanýho jako prvomájovej průvod, ale jak se ukazuje, není to pravda. Vrozený nevkus tohoto bodrého národa je věčný a nezničitelný. Občané mají prostě ty vykuky rádi, je třeba se s tím smířit nebo spáchat rituální sebevraždu.

V začátcích Precedensu lze vystopovat vlivy Ultravox a Simple Minds. Tyhle kapely jsou mimo oficiální proud pop music a přesto prodávají velké množství desek, takže to vlastně pop je.

My jsme se považovali za pop, bez toho hanlivýho nádechu. Ale tady to bylo hrozně ostře rozdělený na opravdu underground a opravdu oficiální proud. Mezi tím se pohybovalo strašně málo věcí. Ten bolševik byl tak hloupej, že lidi strhával na jednu z těch stran. Takže když byl člověk jenom trochu slušnej a nechtěl si s nima zadat, tak se nechal strhnout do toho undergroundu. Sahara fungoval nějakej čas s DG 307, já se hodně stýkal s Chadimou, motal jsem se kolem Plastiků a navštěvoval Egona Bondyho. Pak najednou nastala ta perestrojková doba a začalo to být trochu jedno. Naráz se z nás stalo něco zvláštního. Kapela, která se i může vidět v televizi a slyšet v rádiu a přitom nepochází z těch ortodoxně loajálních nebo vysloveně oficiálních kultur.

Ty jsi kromě toho, ze jsi vedoucí Precedensu, taky skladatel Scénické hudby.

Tahle druhá profese byla odstartovaná tím, že mě Joska Skalník z tehdejší Jazzový sekce, kterýmu se líbily naše písničky, doporučil Ctiboru Turbovi, což je slavnej mim, režisér a pedagog, kterej dělá vynikající divadelní představení. Ten za mnou přišel to už je opravdu dávno - v roce 1985, jestli bych mu neudělal hudbu ke kraťoučkýmu filmu. To jsem udělal moc rád a Ctibor mě pak přizval ke spolupráci na několika svých projektech. Z nich nejzajímavější byl asi ten, kdy jsem byl měsíc ve Francii, v Challonu u Paříže, a tam jsem dělal hudbu k řadě absolventských představení jeho tehdejších studentů ze školy cirkusových umění. Další spolupráce se Ctiborem bylo moc krásný představení Archa bláznů, ale to se hrálo v době, kdy se zvonilo klíčema a trochu zapadlo, protože lidi, kteří v něm hráli, byli z nejrůznějších částí zeměkoule a tak se trochu rozutekli.
Pak jsem dělal hudbu k několika celovečerním filmům a moc rád vzpomínám i na práci k animovanýmu filmu Tom Paleček režiséra Baleje. Už dlouho jsem ale celovečerák nedělal a to mě dovedlo k tomu, že jsem nedávno napsal vlastní scénář, abych si pak k tomu mohl udělat hudbu (ha, ha). Film jako žánr mě nesmírně baví. Legrační na tom je, že to vypadá, že se to snad opravdu bude točit. Ujal se toho jeden velký producent. Za ten scénář jsem dostal i nějakou cenu. Jmenuje se to TMA a je to s prominutím horor.

Pojďme k nástrojům. Na Době ledové jste používali Yamahu DX7. To je takřka legenda. Jak jste se k němu tenkrát dostali?

To na tu dobu je hodně dorej nástroj. K tomu je veselá historka. Tenkrát jsme samozřejmě neměli žádný peníze. Já jsem měl český varhany, k tomu připojenej phaser a tvářil jsem se, že mám synťák. Pak mi rodiče koupili nějakej nástroj v Tuzexu - Korg 800 - a pak jsem měl ještě Holand JX 3-P, se kterým jsem vlastně už nahrál desku. Na inzerát jsme našli člověka, kterej měl tu Yamahu DX7. To byl tehdy náš sen. Kdo měl DX sedmičku, tak fakt něco znamenal. Tak jsme s jedním člověkem, kterýho jsme ani tak moc neznali, natočili první desku hlavně kvůli ty vysněný Yamaze, kterou vlastnil. On je to dobrý nástroj ve spoustě věcech dodnes, a to hlavně kvůli dynamice a takovým těm perkusivním zvukům. Já osobně mám ale radši Rolandy, protože nejsem žádnej virtuóz a ty nástroje jsou takový měkký a zvukově barevný. Prostě, usne se na klaviatuře a natáčí se New Age -to je moje.

Jaké je tedy vaše současné vybavení?

Máme syntezátory, které používáme jak na koncerty, tak na nahrávání nebo jiné projekty. Nemáme opravdu nic, co by zavánělo studiem. Připadá mi nesmyslný mít studio a pak nedělat nic jiného než pro něj shánět práci. Takže, když vím, že uplatním studio na několik měsíců v roce, tak si ho raději najmu i s člověkem, kterej to opravdu umí.
Já mám téměř už starožitnost Roland D70, což je jeden z prvních nástrojů s dynamickou klávesnicí. Má hezký piáno a sedm oktáv. Pavel má zhruba stejně starý Workstation Roland W30, což je kombinace sekvenceru, sampleru a syntezátoru.
Pak máme jednu věc, se kterou jsme hodně spokojení a to je Roland Super JV 1080, moc šikovný zařízení s mnoha zvukama. Je možný k němu dokupovat boardy se specifickými zvuky. Mě osobně moc bavěj boardy s nejrůznějšíma hip hopovejma smyčkama a podobně. •
Dále je tu expander Emu-Ultra Próteus. Myslím, že je dobré kombinovat americké výrobky s těmi japonskými, protože jedny i druhé mají svůj specifický charakter zvuků.
Máme tady pěkný mix na zkoušení - Mackie Mini Mac. Má 14 vstupů - 6 sólových a 8 stereo. Což uplatníme, protože, mimo jiné, tu zkoušíme s celou kapelou. Máme výhodu, že nemáme žádné sousedy v domě, a tak můžeme rámusit.
Potom je tu PC s procesorem Pentium 100 a jako software používáme Cubase 3.0, tedy MIDI sekvencer. Ty demáče nahráváme většinou do MiniDisku, což je výborná věc, protože funguje zároveň jako digitální archiv, kterej je přehlednej, je to velkej skok po DATce. Na PC je v podstatě 64 digitálních stop, kde máme všechny nástroje. Do budoucna bychom si chtěli pořídit nějaký audio program, abychom mohli stříhat zpěv a kytary. Věci cistě syntetický můžeme nahrát ve slušný kvalitě, ale jinak jsou to nahrávky spíše informativní. Ve „studiu" jsou dva monitory Hocke, jeden aktivní M21A a jeden pasivní M22P. Ve „společenské místnosti" jsou dvoupásmové, ale zvukově dobré reprobedny Yamaha, takže máme možnost kontrolního poslechu nahrávky. Jsme propojeni s vedlejší místností. Na nahrávání toho posledního alba jsme měli od šéfa K-Audio Oty Kotta půjčený ještě jeden JV 1080 a taky Rolanda JP 8000, což byl důležitý kamarád s pěknými analogovými zvuky.
Pracujeme tak, že já udělám koncepci písničky a třeba základní motiv, zpěvovou linku. Pavel potom pracuje hodně s aranží, se zvuky a s rytmikou. Z Rolandu W30 nahráváme do Cubase a zpětně se dají poslouchat již nahrané stopy. Z počítače jsou dva nezávislé výstupy - jeden ovládá cestu na Ultra Próteus, druhý na Rolandy -můj D70, Pavlův W30 a na Super JV1080. Je to propojený dokola, takže nahrávat můžeme oba. Pak se to smíchá v mixu, můžou se přidat mikrofony, používáme ještě kytarový rackový multiefekt Rocktron, kterým proháníme i případné zpívání. Počítač a vůbec techniku obsluhuje Pavel, protože já jsem na to poněkud úplně neschopnej.

Jak probíhá koncertování?

Koncertní podoba je samozřejmě trochu o něčem jiném. Protože se snažíme zachovat alespoň část aranžmá z nahrávek, používáme v některých věcech sekvencer v Rolandu W30. Počítač s sebou netaháme. Používáme samozřejmě i smyčky, takže se to takhle spojuje. Ve chvíli, kdy se použije sekvencer, musí bubeník nasadit sluchátka s klikem, odklepe písničku a pak všichni hrajou živě, plus ještě nějaký věci naprogramovaný. Co je hlavně příjemný, že nám ten přístroj přepíná zvuky, a tak nemusíme mít nástroje polepený tahákama. Většinu toho, co je ze synťáků slyšet, ale samozřejmě hrajeme živě.