ke stažení ve wordu
Ukázka z filmového scénáře (1.verze)
Obr. 71
Dům /int./ večer
Marek osvětlený jen plameny pálí v krbu Venušino oblečení. Odlesky plamenů
tančí po zdech a Marek hledí do ohně. Jeho pohyby vyjadřují jakousi
mechanickou odevzdanost.
M.O. /dopis sestře č. 3/
"Dům 10. října, Drahá Terezo, pohoda je pryč. Mám nepředvídatelný
problémy. Zní to až komicky, ale ztratila se tady /myslím v domě/ jedna
dívka z Prahy. Teď, když to píšu, připadá mi to jako blbej vtip. Snad
se tu každou chvíli se smíchem objeví. Taky se mi vybavují takový divný
věci z našeho dětství. Napiš mi prosím, co to byl “generální štáb”?
Ty dveře tu jsou, ale nejdou otevřít. Nechci tě moc rozrušit a tak raději
končím. Snad se vzpamatuju při malování. MAREK
P. S. O vánocích tě jistě navštívím. Měj se líp než já. Tak rád bych
s tebou mluvil."
Obr. 72
Sanatorium /int./ den
Opět vidíme ženu čtoucí dopis. Chodí po místnosti zaplavené nepříjemně
ostrým světlem zářivek. Její chování je o poznání dynamičtější. Jakoby
získávala nějakou energii.
Obr. 73
Les /ext./ večer
Lucie kráčí lesem v dešti. Příroda je dramatická a les plný zvuků ve
větru ohýbaných končetin stromů.
Déšť bičuje krajinu a zkratka lesem není krátká.
Obr. 74
Dům /int./ večer
Přívaly vody šumí v okapech domu. Marek stojí u stojanu s plátnem.
Aby si prohlédl svou práci, poodstoupí několik kroků a s nakloněnou
hlavou zamračeně pozoruje obraz. Ozve se zaklepání na dveře a on se
k nim nevrle otočí:
Marek:
“Kdo je tam?”
Lucie:
“Tady je Lucie... můžu se tentokrát pozvat sama?”
Marek, který mezi tím otevřel dveře, nyní již přívětivě.
Marek:
“Pojď dál! Já... rád tě vidím. Jsem rád, že se na mě nezlobíš.
Posledně jsem to trochu přehnal…”
Lucie:
“Kde máš talíře?”
Lucie vchází do kuchyně a vyndává balíček z proutěného košíku. Příjemně
překvapený Marek jde za ní.
Lucie /se smíchem./:
“Já jsem si dovolila... čistě jen vlastnoruční koláč. Z vajec našich
slepic a
ze švestek co je táta nestačil proměnit v chlast.”
Marek:
"No ne, to je paráda! Po všech těch chemickejch pokusech -
pravá domácí strava.”
Štítivě zvedá ze stolu kastrůlek s nedojedenou polévkou a teatrálně
ho vychlístne do dřezu. Lucie se směje a rozbaluje balíček na stole.
Lucie:
“Talíře máš tady?”
Otevírá jednu skříňku.
Marek:
“Ne, támhle nahoře.”
Lucie si stoupá na špičky a snaží se otevřít skříňku na nádobí. Marek
ji se zalíbením pozoruje. Náhle k ní přistoupí a zezadu ji něžně obejme.
Dívka se neotočí, ale ani se nebrání. Ustrne v té pozici a Marek ji
políbí do vlasů. Lucie se po chvilce s talířem vymaní z jeho objetí
a jde ke stolu. Zatímco vyndává koláč z krabice.
Lucie:
“Tak co, kdy mi ukážeš nějaký svůj výtvor?”
Marek se smíchem:
Marek:
“No, jestli máš na to nervy, tak třeba hned. Ale nečekej žádnou
předjarní krajinku, nebo zátiší s mandolínou.”
Vcházejí do ateliéru. Marek v místnosti rozsvítí. Lucie s vážnou tváří
prohlíží obrazy opřené o zeď. Namalované postavy, potácející se jako
slepci v temnotě, na ni silně působí.
Lucie:
“Proč je to všechno taková... depka?”
Říká a krabatí klenuté čelo.
Marek:
“No to víš, za hrůzu se dneska dobře platí...”
Lucie:
“A proč jsou ty panáci skoro potmě?”
Marek:
“Hele, každej se něčeho bojí. Já nevim, někdo třeba klaunů...”
Lucie:
“Ježiš, já vždycky skoro zvracela strachem, když mě naši táhli do cirku...”
Marek:
...někdo jinej zas třeba pavouků, krve... nebo prázdna. Všichni maj
ale jeden strach společnej - bojej se tmy! Ve tmě se totiž schová jak
pavouk, tak prázdnej cirkus...” Lucie:
“...plnej krvavejch klaunů. A nebo třeba něco eště úplně jinýho. Něco...”
Marek:
“No vidíš, jak nám to jde.”
Celý rozhovor probíhající v poněkud ironickém tónu ukončuje Marek smíchem.
Marek:
“To jsem celej já. Pobavit krásnou mladou dámu trochou
hniloby a děsu. Promiň!”
Lucie:
“Ty budeš malovat senoseč?”
Směje se náhle i Lucie a ukazuje na bílou látkou částečně zakrytou
kosu, která tu stále stojí opřená o zeď.
