filmové scénáře:

ke stažení ve wordu

martin němec - 2002
Perníková věž
(ukázka novely podle scénáře)

„Příběh je tehdy domyšlen, když v něm
nastane obrat k nejhoršímu.“
(Friedrich Durenmatt)

ČÁST 1. MOUCHY

1.

Na počátku byla moucha.
Poletovala šerou předsíní bytu sem a tam. Bzučící lesklá moucha chvílemi utichla, když usedla na některý z všedních předmětů, v takovém místě běžných. Jednou to byl věšák s deštníkem a dlouhou lžící na boty, podruhé skříňka zakrytá textilem s rostlinným vzorem. Mezi stylizovanými květy
se moucha na chvíli ztratila, jako by usedla v opravdovém kvetoucím keři.
Za okamžik již ale minula obrázek krajinky s jezerem ve zlatém rámečku a usedla na omšelou, jakoby orientální tapetu, sahající od parket na podlaze asi do metrové výše.
Pro změnu se nanedlouho stala součástí jejího komplikovaného vzoru.
Pak přelétla na zem, kde se povalují dámské boty a pár teplých bačkor, které s nezájmem minula a přistála na smaltované cedulce propagující prací prášek ze čtyřicátých let.
Zabzučela a přelétla kolem mosazné ručičky na rámu dveří, která jako svorka přidržuje ústřižky účtů za telefon, nájem, plyn a elektřinu.
Konečně přistála na dveřích a s ní se zastavil i veškerý pohyb.
V temné místnůstce nebylo slyšet jediný zvuk, kromě jemného bzučení mouchy.

Tmavá moucha na světlé ploše, jako počáteční písmeno
příběhu na bílé stránce. Na stránce emailovou barvou natřených dveří, kolem zámku již trochu odřených.
Nepatrné bzučící písmeno, připravené na povel odstartovat sled následných událostí. Drobná iniciála dlouze a trpělivě čekající na úvodní akord.
(4, 3, …)

V jiné místnosti na posteli, která vypadala jako po zásahu ručního granátu, ležel mladík v trenýrkách a tričku, které bylo kdysi opatřeno dnes již zcela opraným logem nějaké rockové kapely.
Mladý muž měl hlavu přikrytou časopisem, na jehož titulní straně byl portrét krásné pop-hvězdné zpěvačky v životní velikosti. Z určitého úhlu pohledu to působilo, jako by se zde válela v zašlých trenkách, ze kterých navíc trčí chlupaté nohy, slavná zpěvačka osobně. Její trvanlivý úsměv, plný bělostných zubů, ostře kontrastoval s mužskou postavou a jejím naprosto zdevastovaným pelechem.

Moucha, stále nevědomky čekající (…2,…) si nožkami čistí blanitá křídla.
Náhle ustrnula a přestala prozpěvovat svou monotónní odrhovačku, jako by si uvědomila naprosté ticho kolem a nechtěla ho dál rušit.
(…1, … zero!)

Ozval se brutálně hlasitý zvuk a dveře se s tříštivým praskotem rozlétly.
Do místnosti vpadlo prudké světlo a s ním i siluety
několika mužů, kteří je vykopli. Vetřelci zůstali chvilku stát v troskách toho, co bývalo dveřmi. Pohlédli do předsíně.
Věšák s deštníkem, tapeta s orientálním motivem i kovová ručka přidržující štůsek účtů zůstaly netečně nehybné.
Jen květovaný závěs se jemně zavlnil v poryvu vzduchu. Moucha opustila scénu. Není ji slyšet ani vidět, její úloha skončila.

Hlomoz vyražených dveří dolehl do ložnice spícího mladíkova těla s dočasně vypůjčenou hlavou z titulní strany.
Časopis spadl na zem a ukončil tak krátký život tohoto domnělého hermafrodita. Objevila se zdaleka ne tak přitažlivá a souměrná, ale za to v 3D provedení, hlava Jakuba.
Rudýma a vylekanýma očima se rozhlíží kolem sebe jako právě narozené dítě nechápající přeostrý a přejasný svět, do nějž bylo vrženo, ani důvod vyhoštění z klidné krajiny snů
a pravidelných tepů.
Rozcuchaný a neoholený Jakub ještě netuší, jestli se strašlivý hlomoz, který ho katapultoval do reality, odehrál v jeho hlavě, předsíni, či kdesi mimo tyto ponuré a neútulné prostory.
Jeho obličej nese patrné známky včerejší pokleslé zábavy. Jakub se zvedl z postele s námahou dlouhodobého obyvatele gerontologického ústavu a dlouze povzdychl. Stanul u postele
a naslouchá.

Několik policistů, kteří před chvílí rozrazili zamčené dveře, obezřetně kráčí předsíní k proskleným dveřím do další
místnosti. Jeden z nich, stále jen anonymní temná postava,
je pomalu otevřel a ihned odvrátil tvář. S dávivým škytnutím, provázejícím zákeřný pokus jeho žaludku zpřetrhat poklidné vztahy s nedávnou snídaní, zabořil obličej do rukávu uniformy.
Zároveň s otevřením prosklených dveří se ozval nový zvuk. Vlastně ne úplně nový - jen mnohonásobný.
Když bzučí jedna moucha, není to totéž jako když bzučí dvě.
A když bzučí hejno much…? Je to velmi, velmi intenzivní zvuk. A také proměnlivý a živý, i když podstatou přítomnosti tohoto zvuku je pravý opak!
Těch much musejí být stovky. Jsou jich stovky! Tisíce?!
„Proboha!” řekl policista, který nahlédl do dveří jako druhý.

Venku před domem se ozvala siréna.
Jakub se poněkud hekticky rozpohyboval. Zvuk policejní sirény je patrně jedním z mála popudů, které jsou schopny v startéru jeho kocovinou znehybnělého vnímání otočit klíčkem.
Přiskočil k oknu a přes cigaretovým dýmem dlouhodobě těžce zkoušenou záclonu, kterou nepatrně poodhrnul, pohlédl na ulici. Jakub stojí, ale dýchá vzrušeným rytmem, jako by běžel. Zoufale přelétl očima situaci před domem.
Jeden policejní vůz parkuje před domovními dveřmi a druhý právě přijíždí. Před tím prvním stojí policista s vysílačkou.

Periferním viděním Jakub zahlédl, že v jednom z oken
protějšího domu se cosi zablyštělo, ale nevěnoval tomu pozornost. Patrně zvědavec, přilákaný nezvyklým ruchem, pootevřel okno.
Druhé policejní auto právě zastavilo, maják na jeho střeše stále bliká, ale siréna již je vypnutá. Vybíhají z něj další tři policisté a spěšně vcházejí do domu.
Jakub je zpocený. Sprint probíhající v jeho hlavě a plících přenesl konečně i do nohou a rozběhl se napříč rozbordeleným pokojem.
Nejprve se vrhl s nečekanou rychlostí ke stolku vedle postele a popadl z jednoho šuplíku hrst malých papírových sáčků. Utíká s nimi ven z pokoje, přes chodbu na záchod, kde je hází do mísy. Spláchnutí provází chvíle horečného přemýšlení. Voda z rezervoáru vtéká do mísy, zatímco krev z rozpohybovaného těla okysličuje otupělý mozek.
Jakub se rozběhl zpět do pokoje a ze stínidla lampy stojící
na nočním stolku vytáhl třesoucími se prsty ještě jedno „psaníčko”. Běží opět na záchod, odkud se ozve další spláchnutí.
Nyní již klidnější vyšel na chodbu a s krajním soustředěním, jakého je schopen, se rozhlíží kolem sebe.
Náhle zaklel, rozbíhá se zpátky do své ložnice a vrhá se střemhlav pod postel.
Jakub je štíhlý mladík, něco přes dvacet, s velkýma očima a rozcuchanými vlnitými kratšími vlasy. I přes jeho současný

stav se dá říci, že je v jeho obličeji cosi příjemného. Krátké čárky vrásek kolem úst a očí naznačují, že se rád a často směje
a také z jeho dnes zarudlých očí vyzařuje chlapecky jiskřivá energie.
Místnost, která je jeho pokojem, je modře vymalována, takže působí tmavě a zařízena je způsobem, nad nímž kterýkoliv rodič okamžitě svraští obočí a vyšle zoufalý pohled s prosbou vzhůru k nebi.
Plakáty, obaly punkových desek, pomalované dopravní značky jsou neúpravně a bez zřejmého estetického záměru „poházeny“
po zdech, dokumentujíce změny Jakubova nekonvenčního vkusu během posledních let.
Jakub pod postelí škubnul rukou a v dlani třímá igelitový sáček nacpaný nějakými sušenými pokroucenými kousky, který tu byl přilepen na pryčnách leukoplastí.
Rozhlíží se, kam by drogu uschoval, a nakonec se rozeběhne znovu k toaletě.
V půli cesty zůstal stát jako zkamenělý.
K podlaze ho přimrazil jekot zvonku u dveří bytu.
Bezradně sáček přendal z ruky do ruky a jako v transu se rozhlédl kolem sebe.
Nevidí nikde vhodný úkryt, a tak balíček putuje zpět do pravé ruky, jako by ho pálil.
Zvonek se znovu rozdrnčel a Jakub sebou trhnul a probral se z krátké strnulosti.

Zvonek dál pronikavě zvoní!
Působí to, jako by se jeho zvuk zesiloval. Jakub vběhl
do kuchyně a otevřel velkou ozdobnou plechovku s čajem. Zuby roztrhl sáček s drogou a obsah vsypal do plechovky. Třesoucí se rukou přiklopil nádobu víčkem a mohutně protřásl její obsah, podobně jako to dělají barmani při přípravě koktejlů.
To už zvonek zvoní potřetí a bezradný Jakub si za chůze
ke dveřím bytu vstrčil roztržitě prázdný igelitový sáček
do trenýrek.
Stanul u dveří a několikrát hluboce vydechl, aby se uklidnil. Odkašláním si uvolnil stažené hrdlo a pomalu vzal za kliku.
K jeho nezměrnému údivu nestojí za dveřmi hejno policistů s namířenými zbraněmi, ale sousedka neidentifikovatelného věku s pastelovými natáčkami, ne nepodobnými masitým červům, zavrtanými v obarvených vlasech.

Žena se nejprve poněkud zalekla Jakubova divokého vzezření, ale ani to ji nedokázalo odradit od jejího poslání. „Už jste to slyšel?“ špitla spiklenecky, aby již zabarvením a hlasitostí svého hlasu zdůraznila fatální význam své návštěvy.
Chvilku čekala na nějakou reakci, které se však od zpitomělého Jakuba nedočkala a tak pokračovala v monologu: „Vaše rodiče se ještě nevrátili?”
„Ne, ještě... až pátýho, myslím,” odpověděl a pokusil se víceméně bezvýsledně na obtloustlou ženu pousmát.

Sousedka na chvíli zapochybuje, jestli má pokračovat, protože zahlédla, jak tomu mládenci z nohavice trenek vyčuhuje cíp igelitu.
Zamračila se usilovným přemýšlením o účelu takové zvrhlosti, ale pak zvítězil pocit důležitosti jejího poslání a s pozdviženým obočím se k němu důvěrně naklonila.
Jakub, který krátce zachytil její pohled na svůj rozkrok,
si nenápadně stáhl zmuchlanou nohavičku trenýrek,
čímž igelitový cípek ukryl.
„A vy už to víte, co se stalo?“ zašeptala hlasitě sousedka.
„Ne… co jako?”
„Barák plnej policie a vy nic nevíte?! Je mrtvá! Asi zamordovaná!” Kroutí hlavou nad jeho neinformovaností s jakousi velkorysou trpělivostí žena a zároveň z ní sálá radost nad skutečností, že právě ona bude prvním poslem úžasných špatných zpráv.
Jakub zklidněný nepřítomností policie tak trochu s nezájmem:
„A kdo je vlastně mrtvej?”
„No, přece Věrka! Věrka Rašínová! Ty jsi... vy jste spolu chodili přece do školy, ne!?”
Jakub s námahou zavřel a s ještě větší námahou zase otevřel oči, jako by se chtěl probudit do nějakého alespoň o poznání stravitelnějšího snu.
Nevěřícně zírá na tu předstíraně vyděšenou a poněkud dychtivou paní, která, když se nedozvonila u jiných dveří,

musí se o svou hrůznou aktualitu podělit alespoň s ním.
„Věra... zdola? Věra je... m-r-t-v-á?!” zašeptal a připadalo mu, že vlastní hlas vychází z jiného Jakuba stojícího v jiných dveřích jiného bytu.
„No baže, dyť říkám! A těch much, když to tam otevřeli... byla tam chudinka asi dlouho. Voni jsou taky vedra... to já pamatuju v pětašedesátým, ještě na Smíchově...”
Dveře se před sdílnou paní zabouchly uprostřed jejího jímavého vyprávění s takovou razancí, že se celý činžák znovu zatřásl v základech. Sousedka pohoršeně zakroutila hlavou
a vydala se napříč chodbou k pootevřeným dveřím vlastního bytu.
„To je dneska... to jsou lidi,” brblá si pohazujíc zpupně mohutnými natáčkami.
Po schodech vystoupal do chodby neznámý soused obývající patrně některý byt ve vyšším patře.
„Dobrý den,” pozdravil spěšně a snažil se při pohledu na ženu přimět unavené nohy k rychlejšímu výkonu.
Sousedka se mu však s rukama v bok postavila do cesty jako výhružná barikáda a neskrývanou radost z nové příležitosti během vteřiny mistrně přetavila ve výraz srdceryvného zoufalství. Naklonila se k lapenému mužíkovi, zakoulela očima a spiklenecky zašeptala:
„Už jste to slyšel?”

Dveře toalety byly opět dokořán, uvnitř klečel Jakub a zvracel. Nebýt toho kyselého zápachu a kloktavých zvuků, snad by, viděn z chodby, působil ten klečící bosonohý mladík jako zbožný mnich pohroužený v ranní modlitbu. Svým způsobem to modlitba vlastně byla. Ano, byla to soukromá zádušní mše spojená s poněkud pohanským rituálním obětováním včerejšího menu, byl to žalozpěv vykřičený do potřísněného porcelánu záchodové mísy a byla to jediná možná reakce Jakuba na tu senzační ranní zprávu. Na úžasnou novinu, která se zvolna rozlévala tmavým činžákem, jako se rozlévá potok přehrazený balvanem. Vykřičena byla nakonec i do ucha téměř hluché paní Krausové, co už léta (od smrti pana Krause snad), neopouští svůj podkrovní byteček. „Ale propána! Ta hezká malá Věruška? Cože? Kolik jí to bylo? Už dvacet? Rány Kaifášovy!“
Pomyslným balvanem, který přehradil rutinní tok dění v tomto domě, byla smrt. Smrt dívky. Dívčí smrt ošklivá jak jen to jde. (Nejde!) Smrt plná much, které teď poplašeny vichrem vzpomínek létají v Jakubově hlavě. Nesmyslný černý a bzučící roj, který se on snaží (neúspěšně) ze své hlavy vyzvracet, dostat jej ven ze své hlavy! Ať se rozletí, ať se rozdrobí ten černý mrak v jednotlivé mouchy a každá z nich ať se stane poslem Jakubovy zprávy tomuto zavrženíhodnému světu.
Ta zpráva zní: „Už nikdy nebude, co bylo, a co je horší, nebude nikdy to, co mohlo být! Váš Jakub.“

Zanecháme Jakuba v bezbožném rozjímání objímajícího záchodovou mísu a stavíme se na skok v jeho prázdném pokoji. Celkem obvyklá místnost nonkonformního mladého muže. Nad postelí dopravní značka se dvěma příčnými hrboly a nápisem krev, pot a kozy, na zdi elektrická kytara sice bez strun, ale zato s mnoha nápisy, na malém stolku u zdi velké terárium plné vegetace s podivnou stavbou, připomínající snad Babylónskou věž, uprostřed. Nad pracovním stolkem visí police plná nejrůznějších drobností, jako jsou krabičky od exotických, kdysi vykouřených cigaret, plechovky od exotických, kdysi vypitých piv a podobně. Na zdech plakáty extravagantních kapel a nějaká ta sexbomba. Portrét populárního zpěváka středního proudu s nápisem „Gott ist hot!“, pojatý jako terč na šipky, atd… atd… atd.
A támhle v tmavém koutě pokoje, ve výklenku vedle skříně, visí jakási nástěnka s nalepenými pohlednicemi a mnoha fotografiemi, pod kterou je polička se zhasnutými svíčkami. Jsou tu i dětské obrázky, fotky dřevěné chaty u jezera, a momentky malého chlapce a dívky, většinou se koupajících v malé zátoce. Několik dopisů, vybledlá stuha, suchý bodlák… obal od žvýkačky, pramínek tmavých vlasů ovázaný barevnou šňůrkou, celofán z čokolády… a mnoho dalších nepatrných rekvizit.
Na první pohled to trochu připomíná zvětšenou stránku
z deníku („můj milý deníčku, dnes je výjimečný den…“)
Podkladem, téměř zakrytým jednotlivými artefakty,
je trojdílné toaletní zrcadlo. Uprostřed té změti je větší fotografický portrét hezké brunety s hlubokýma očima. S nezvykle hlubokýma očima.
Do tichého pokojíku dolehl dávivý zvuk spojený s bolestným vzdechem křečovité námahy a pak nějaké šplíchnutí, jako když do záchodové mísy vylijete špinavou vodu od nádobí… nebo ještě přesněji – jako když do záchodové mísy někdo zvrací.

 

2.

Jakub s kamarádem Radkem seděl na betonových schodech před betonovou budovou a tiše s ním rozmlouval. Radek, s obarvenými temnými pruhy v téměř bílých vlasech trčících do všech světových stran, navázal na přerušenou řeč:
„Počkej, hele, tys jí šukal, jo?“
„O to přece nejde,“ odpověděl s trochou netrpělivosti v hlase Jakub, aniž by se na Radka otočil. Hledí někam na špičky svých tenisek.
„Ta by s takovou smažkou nevlezla ani do výtahu, natož do postele!“ přisadil Radek se svým typickým pochechtáváním.
„I když ve výtahu to taky nemusí bejt špatný...?”
„Sakra, nech toho!” skočil mu nakvašeně do řeči Jakub.
„U vás vlastně není...” pokračuje s tím svým trochu slabomyslným úsměvem Radek.
„Kdo?” otočil se k němu konečně Jakub.
Radek s bezelstným úsměvem: „Výtah, přece.”

„Ježišmarja, proč já se s tebou vůbec bavím?!” vybuchl konečně Jakub. „A nesměj se furt tak slabomyslně!“
Radek si toho malého výbuchu nevšímá a usměje se široce na Jakuba. „Tak a což abychom si trochu napudrovali chobot?”
Jakub na něj nevěřícně pohlédl a ještě o kousek (volume doprava!) zesílil hlas: „Chobot!? Vnímáš vůbec, co jsem ti říkal!? Pexeso jí voddělal… voddělal člověka, na kterým mi… záleželo. A já ho chci… já se chci pomstít! Chápeš to v tý svý naředěný hlavě?”
„Myslíš můj mozkovej stříček?“ pochechtává se Radek. „Stříček a tetička?“
„Ty magore…!” konstatoval Jakub lakonicky a odvrátil zamračenou tvář opět ke špičkám tenisek. Radek zdvihl trochu své albínské a tudíž téměř neviditelné obočí a nabídl prázdnému schodišti provinilou grimasu ve spojení s pokrčením ramen („to jsem asi trochu přeťápnul – on je fakt nasranej!“)
„No jo, já to přece chápu,“ začal bez úsměvu opatrně, ale neudržel vážný tón ani o jedno slovo navíc. „A ty zase chápej, že bych si šňupnul, až bych… až bych brečel… až bych… krauloval. To je vlastně blbost, já jsem spíš přes prsa.“
Jakub, se k němu pomalu otočil a užasle pohlédl do bezelstné pihovaté tváře opět ozdobené úsměvem od ucha k uchu. Radek ze sebe nezadržitelně chrlí další a další slova, i když vidí ten znechucený výraz v Jakubově obličeji. Nemůže si pomoci, je to silnější než on.

„Ty nejseš přes prsa? Já jsem vydatně přes kozy.”
Jakub na něj ze vzdálenosti deseti centimetrů zařval: „Proboha, zavři už tu svou hubu! Já se ti snažím…“
Radek přikyvuje, jako že mu rozumí a dál mele: „A Nikola, jako by to věděla, je naschvál nenosí!“
Jakub vstal, oprášil si nedbale kalhoty a podíval se na Radka, který konečně zmlknul a provinile k němu vzhlíží.
„Myslel jsem, že třeba vytáhneš něco o tom, co se stalo,
ze svýho otce… ale vidím, že to nemá cenu,“ řekl Jakub odměřeně.
Radek protáhl obličej a obdařil Jakuba dokonale psovsky oddaným výrazem.
„No jo, tak já něco doma vyjistim… tak se hned neto… nenasírej! A dáš něco?“
Jakub se zatvářil poněkud smířlivěji.
„No jo. Voni musej asi ledacos vědět, ne?“
Radkovi se zřetelně ulevilo, vstal a chytil Jakuba kolem ramen.
„No jo, stejně mám ale výhodu. Kdo to má? Vlastního policajta!? Von je teda nevlastní, ale to nevadí… že jo?“
Jakub obrátil oči k nočnímu nebi beze hvězd a zakroutil hlavou.
„Seš magor!“
Vydal se na cestu, snažíc se ignorovat Radka, který vedle něj poskakuje. Ten chvílemi dokonce před ním rychle couvá a už se zase šklebí a pokřikuje.

„To ten tvůj je spíš takovej tajnej, že jo? Ale možná zas bude vlastní, co? /ha, ha./ Je ti přece docela podobnej. Má taky takovej nějakej obličej… většinou. ,Obličejně´ ho teda mívá. To víš, strom nevyrostl daleko od jablka, nebo jak se to to…?”
Jakub se za chůze chytil za čelo a lehce zasténal: „Proč ty seš takovej magor?” Pohlédl na rozzářené oči Radka a nakonec se přece jen rozesmál.
„Ňáko jsme ale zamluvili tu futráž,” ihned využil příznivé atmosféry Radek zvesela.
„Já nic nemám…” Jakub zpomalil a přesvědčivě na Radka pohlédl. Radek pokýval hlavou s naprostou a klidnou nedůvěrou v Jakubova slova. „No jo, to známe. Kecy, prdy, beďary…“
Jakub se zastavil a pohlédl zpříma do těch, chtělo by se říci, bezelstných očí. „Já ale fakt nic nemám.“
Obličejem Radka projela zoufalá pochybnost, jak noční autobus prázdnou zastávkou na znamení. Nejistě se zakřenil
a zase poněkud zaváhal.
„To si děláš řiť! Dyť jsi toho měl aspoň za pět litrů! A já ti
na to dal takovejch patnáct stovek! Tos to všecko vydrandil?”
„Já měl ňákou depku, a tak jsem něco spláchnul do hajzlu,” bručí Jakub neochotně, poněkud zaskočen.
„A já že jsem magor?! Tos měl spláchnout do hajzlu radši mě! Teď mám zas pro změnu depku já!”
„Taky se tam včera motali ty policajti...” dodal ještě Jakub, ale už v půli věty cítil naprosto jasně, že s podobnou informací
nebude mít v téhle zavánějící chvíli úspěch.
Radek se zastavil a chytil ho za rukáv. V jeho pihovatém obličeji nejprve naskákaly červené skvrny a ty se vzápětí spojily v jednu velkou. Radek byl brunátný a po delší době
na pár vteřin neschopný slova.
Pak vybuchl: „Jo takhle je to!? Před barákem zabliká maják,
vo patro níž zazvoněj na mrtvolu a on pošle takový zboží potrubní poštou direkt do žumpy?!”
Jakub se definitivně namíchnul. Zaprvé byl rád, že tím může celou situaci celkem přehledně uzavřít a zadruhé se opravdu naštval. Vyškubl rukáv své bundy z Radkova sevření a vyštěkl: „Buď zticha! Tady máš svý prachy a skoč si pro to peří třeba do trafiky.”
Během řeči podal Radkovi bankovky. Ten, s pocitem, že to asi (s tou mrtvolou, na kterou se nemohli dozvonit) trochu přehnal, vzal váhavě pomuchlané peníze a smířlivě dodal:
„No jo, tak se nezlob! Já ti teda brnknu, až něco vyšťourám. Von se vykecává máti a ta to většinou neudrží…”
To už v podstatě křičel za rychle se vzdalujícím Jakubem.
Při tom rutinním pohybem listuje bankovkami a přepočítává je. Nastalo ticho, které narušovalo jen bzučení pouliční lampy. Její světlo dopadalo celkem bezúčelně na betonový roh budovy,
za kterým Jakub zmizel. Radek si povzdechl a vydal se opačným směrem.
Lampa dál svým bzučením zdůrazňuje ticho toho pustého místa
a mdlým světlem jeho sterilní bezútěšnost.

3.

Podobný zvuk, zejména co se týká jeho lahodnosti, vydává i zrnící obrazovka televize.
Program již dávno skončil a vystřídala jej taneční show světelných zrnek na šedivé ploše.
Před televizorem sedí ve velkém pohodlném křesle nepohodlně zkroucený Jakub. Upřeně zírá na to prskající hemžení před sebou a chvěje se. Ostrý obraz a dobrý zvuk – obojí evokuje rojení much. Státní svátek masařek v přímém přenosu, roj much polapený do té pitomé bedny, ze které Jakub nemůže spustit oči. Nemůže své zarudlé a uslzené oči odtrhnout
od tohoto zvláštního nočního vysílání.
Tehdy se poprvé ozval v jeho hlavě hlas! Doposud neznámý vesele zlomyslný hlas: „Jakube, slyšíš mě?“
Dětský hlas… No, vlastně spíš jakoby někdo (Někdo?) velmi dospělý a velmi… divný napodoboval dětský hlas.
Hlas, jaký má ta malinká stárnoucí herečka, která často dabuje kreslené postavičky z televizních seriálů pro děti.
Ája? Aťka? Asi ano. Kdy naposled ji Jakub slyšel? Kdysi, před mnoha a mnoha lety, bývala nedělní rána („Co je to nedělní ráno? To je ta doba, kdy vyspávám sobotní mejdan?“), kdy Jakub, vlastně Kubík (když moc nezlobil), nebo Kuba (když moc zlobil), seděl na tomhle pohodlném křesle, které, to dá rozum, bylo o dost větší a pohodlnější než dnes, a sledoval s pootevřenou pusou umazanou od zubní pasty kreslené postavičky, které tam tehdy dováděly.

Tenkrát, když se ještě nevysílaly na všech programech jen mouchy!!!
Hlas pokračuje rozverným tónem: „Věrka vysílá své vojsko
a to tak, že hejno much! Ha, ha, chi, chi, he, he, cha, cha…“ hlas explodoval v jásavou salvu smíchu.
Jakubovi po tvářích i čele stékají pramínky potu. Pokusil se vypudit hlas ze své hlavy a kupodivu ten bláznivý smích někam zmizel (nebo se jen schoval?).
Jakub dlouze vydechl, zaktivizoval v sobě poslední zbytky sil a s námahou, s jakou by jiný člověk zvedal jednou rukou cihlu, zvedl ze stolku před sebou dálkový ovladač televize. Zamířil na to prokleté bzučící hejno a střelil. Mouchy bliknuly
ve smrtelné agonii a zhasly. Jen na vteřinku zůstala na temné obrazovce malá světlá tečka, kterou na Jakuba jako špehýrkou u dveří ještě „něco“ z televize pohlédlo a… nic. Krásné, blahoslavené nic plné sladkého ticha.
Jakub natáhl ruku k mobilu, který ležel před ním na podlaze. Chvějícím se prstem vymačkal číslo a čeká.
Po chvilce promluvil takovým tím neosobním hlasem, který neomylně používá většina lidí při dialogu se záznamníkem: „Zvedni to, sakra, zvedni to! Tady je Jakub. Prachy sem ti dal, tak máš něco? A taky jestli víš něco novýho o Věře? Sakra!”
Pak telefon položil zpátky na koberec a neúspěšně se ho
po dlouhé vteřiny hypnotizováním snažil rozezvonit. Mobil však mlčí, display se nerozsvěcí, vteřiny se mění v minuty a každá z minut této noci trvá tak dlouho...

Jakub se zvedl a kráčí do rohu místnosti. Hledí na nástěnku – oltář (transformace nástěnky v oltář nastala včera? To smrt má výsadu proměnit něco tak banálního jako nástěnku v osudový objekt, kterým je bezpochyby oltář?)
Svíčky dnes hoří, vosk se pomalu rozlévá po spodní hraně té nástěnky, která dospěla přes noc v oltář.
Jakub přistoupil a ve všech třech zrcadlech se odrazila jeho bledá tvář. Vlastně jen fragmenty jeho tváře v kouscích volné plochy zrcadla.
Ty nepravidelné výseky jeho obličeje vypadají jako části roztrhané fotografie. Jako nějaké podivné puzzle, špatně složené a s horečně se lesknoucíma očima, ve kterých se odráží blikotající světlo svíček.
Jakub se prudce otočil, rozrazil dveře vedoucí na chodbu
a vběhl do prázdného pokoje rodičů. Přistoupil k prosklené skříni, z té vyndal láhev drahého alkoholu a chvilku nerozhodně prohlížel luxusní vinětu. Třesoucí se ruka láhev odzátkovala a druhá ruka (rovněž se třesoucí) ji pak dopravila k ústům.
Jakub obrátil láhev dnem vzhůru a hltavě začal polykat zlatavý nápoj. Po nekonečném záklonu dlouze vydechl, jako by se vynořil z vody po tom, co se snažil co nejdéle vydržet
pod hladinou.
S částečně vypitou lahví teď odchází do koupelny. Prohlédl si proti světlu nad umyvadlem, kolik alkoholu v láhvi zbylo. Něco přes polovinu.

Spáry mezi smaltovými kachlíky ho ze všech stran obklopí jako mříže. Tmavé spáry mezi bělostnými čtverci působí jako nějaká síť. Jako pavučina, která se nyní, díky jeho rychle kulminující opilosti, začíná lehce vlnit. On je bezradnou mouchou v té pavučině? Anebo... pavoukem?
Jakub se nešikovně snaží láhev dolít vodou z kohoutku umyvadla (kolikrát už to po nějakém tom večírku dělal?), ale nedaří se mu to. Voda obtéká láhev ze všech stran, jen dovnitř se téměř žádná nedostala. Jakub je zmáčený až k loktům a ruce se mu stále tak chvějí.
Bez varování se znovu ozval hlas. Hlas poťouchlého animáka obývajícího načerno Jakubovu hlavu.
„A pokračujeme prosím v prohlídce naší expozice. Všimněte si portrétu nad umyvadlem. Jedná se o mistrovskou malbu z okruhu pervitinové školy s výrazným vlivem alkoholismu. Překrásná ukázka vrcholného sebedestruktivismu počátku tisíciletí. Ha, ha…“ atd., apod.
Jakoby zrychlený smích zaplavil Jakubovu hlavu a on pohlédl před sebe. Na svou tvář v zrcadle. Na zpocenou tvář feťáka.
Na neznámou tvář, která je jen napodobeninou Jakubova obličeje, jeho zlovolnou karikaturou.
Pohlédl na svůj autoportrét!
Láhev v jeho roztřesených rukou narazila na okraj umyvadla a rozbila se. Koupelnu opanoval odér drahého alkoholu. Jakub stále zírá na toho vetřelce v zrcadle a narůstá v něm nenávist.

Dostává chuť mu ublížit. Ta tvář, zírající na něj skelnýma očima leklé ryby, ho irituje. („Přestaň na mě civět, ty hajzle! Přestaň, nebo tě oddělám!“)
V ostrém světle mezi pastelovými lahvičkami parfémů, pleťovými mléky a šampóny své matky, mezi vodami
po holení a deodoranty svého otce se rozhodne toho zpoceného chlapíka s třídenním strništěm, který ho nenávistně pozoruje
z říše za zrcadlem, zabít.
V pravé ruce stále tiskne hrdlo lahve, kterým však voda volně protéká do umyvadla. Ostrý střep, jenž nahradil baňaté tělo nádoby, pomalu přikládá k levému zápěstí.
Pomalu, pomalinku se blýskavá hrana prořezává bílou kůží. Kapky krve ťukají do vody v umyvadle a vytvářejí v ní růžové obláčky.
Tenkrát trhal jablko? Žádný Eden. Strom, pravda, trochu zapovězený byl („Jsou nezralý! V rohu za kůlnou jsou letní, padá to a vy musíte imrvére trhat tyhle! Sakramenti! Budete mít běhavku!“), a tím bylo zajištěno i nějaké to pokušení. Jablko dokonce bylo určeno jí, která stála pod stromem!
Tím ale paralela končí - vždyť na stromě (z jehož větvoví je takový závratný výhled na jezero), byl jen malý chlapec a pod stromem ještě o trochu menší dívka. Nebyly to tenkrát mouchy, to bzučelo pár vos, kterým se nelíbilo zhoupnutí větve, na níž si vybudovaly domov. Vosí hnízdo – báň. Před časem viděl opuštěnou báň na půdě. Malou podivnou věc z materiálu

připomínajícího vysušenou kůži stařeckých rukou. Šustivou věc plnou malých, geometricky uspořádaných komůrek, místnůstek pro ty strašlivé a krásné žlutočerně pruhované tvory.

Hnízdo na stromě je ale obydleno a jeho majitelé se právě šikují k akci domobrany. Chlapec byl zběhlý v lezení do korun stromů, udržet ale rovnováhu a zároveň se ve strachu před žihadlem ohánět rukama jak větrný mlýn svými lopatkami,

to nejde zvládnout dlouho. Jedna vosa, zvláště úskočná,

si vybrala pro svůj výpad chlapcův zátylek. Krátké zasténání, rychlý pohyb ruky a zběsilé mávání neexistujícími křídly… „Bachaaa, padááám!“

Krev z nosu kapala do bílého, smaltovaného lavoru

(na několika místech trochu oprýskaného) a vytvářela růžové chuchvalce, vypadající trochu jako cukrová vata. A chlapec s mokrým kapesníkem za krkem, nakloněn nad umyvadlem, poslouchá starostlivou a zvolna utuchající lamentaci. Kap!

Ve vodě se na chvilku objevil pomíjivý růžový květ. Vykvetl z rudého bodu a pomalu se rozplynul jako kouř z tajné cigarety. Přítomnost dívky za zády pak dodávala celé situaci poněkud slavnostní charakter. Chlapec měl pocit jakéhosi hrdinství, vyplývající z mužného klidu, se kterým přijal toto dvojité příkoří osudu.

Tiché bublání vody, do které odkapává Jakubova krev, protnul naléhavý zvuk. Varovný zvuk sirény, zvuk zvonů bijících

na poplach… Zvonění telefonu.

Jakub se vzpamatoval. Střep opustil zápěstí.