ke stažení ve wordu
Na Závrati – 8
Ukázka ze scénáře
Obr. 28.
Skladiště /int./ ráno
Eva se probouzí v ráji. Nechce věřit užaslým očím, kterými hltá ten
neuvěřitelný svět, do kterého otevřela oči. Nad hlavou se jí v záplavě
slunečního světla chvějí listy nízkého stromu
a všude je takový klid.
Nalézá se v obrovském prostoru, který je prozářen jitřními paprsky měkkého
světla. I když se vlastně jedná o velikánskou místnost, původně asi
nějaké skladiště továrny - je všude kolem příroda! Obří stěny jsou blankytně
modré s bělounkými oblaky. Strop je částečně prosklený,
a tak propojuje dojem z namalovaných stěn fragmenty pravé oblohy, dnes
právě tak modré s plujícími chuchvalci mráčků.
Dominantou prostoru je z různého materiálu vybudovaná mnoho metrů vysoká
hora.
Ta pokrývá podstatnou část protilehlé stěny, sahá téměř ke stropu a
její úpatí vybíhá asi do čtvrtiny celého prostoru. Všude kolem jsou
kopce hlíny s trávou a se zasazenými stromky. U úpatí umělé hory je
malý vodopád. Nedokonale skrytá hadice naplňuje vodou jakousi nádrž
ve výšce několika metrů a z té pak voda teče po umělých kamenech dolů,
kde vytváří jakési jezírko. Trojrozměrné objekty jsou propojeny na stěnách
iluzivní malbou, takže stromy pokračují na zdech lesy a šplhají po kopcích
a vzdálených horách.
Celá ta pracně vybudovaná „krajina” působí v chladném ranním světle
a nepatrném mlžném oparu velmi sugestivně a svým způsobem reálně. Rozbitými
okny sem dokonce vletěl párek prozpěvujících ptáků, kteří dotvářejí
spolu s bubláním vody na podkladu naprostého ticha ještě dokonalejší
iluzi přírody. Někdo musel budováním téhle „přírody” strávit neuvěřitelnou
spoustu času a věnovat tomu nezměrné úsilí.
Dívka vstala z travnatého lůžka a přehodila si Vladimirův kabát přes
ramena. Stále se nemůže vzpamatovat z pozitivního šoku. Kochá se jednotlivými
detaily tohoto neskutečného světa.
Ve výšce několika metrů je na „hoře“ vybudován z prken malý dřevěný
srub, ke kterému vedou schody. Na pravé straně jsou z nějakých kůlů
a prken vytvořeny veliké stromy, které přecházejí plynule v namalovaný
temný les na zdi. Menší stromky jsou zasázeny téměř po celém prostoru.
Groteskní naivita výjevu je v konečném dojmu naprosto převážena určitou
dokonalostí trpělivého zpracování a složitou strukturou téhle s láskou,
den po dni budované přírody. Je to umělý, a přece přirozený svět, tak
trochu připomínající kolorované předválečné pohlednice, nebo kulisy
venkovského divadla. Celé to prostředí v sobě má kouzlo opravdové, zažité,
známé a hlavně milované krajiny.
Eva se rozkročila v nalezeném ráji, a tak jak to člověk udělá jen v
opravdové přírodě, přiložila si dlaně k ústům a zavolala:
Eva:
”Kde jsi?”
/Její hlas se ozvěnou odrazil a rozlámal na tišší a tišší zvolání./
”e jsi..., si..., i...?”
”Vladimire..., imire..., ire...!”
Eva se prudce otočila po zvuku lehkého zaskřípění. Ve srubu poměrně
vzdáleném od jejího stanoviště se otevřely dveře. Ve dveřích stojí rozespalý
Vladimir v bílém nátělníku:
Vladimir:
”Tady mám vařit vodu. Čaj nebo kávu?”
Říká se zívnutím. Eva se na něj směje, rozhlíží se a ukazuje kolem
sebe:
Eva:
”Vladimire, tohle všechno jsi udělal ty? Jak jsi to dokázal? Jak dlouho
to děláš?”
Vladimir:
”Asi třináct měsice? Myslim.”
Eva se rozeběhla přes „lesík” k „jezírku” a omývá si ve vodě obličej.
Břeh jezírka tvoří krásné, oblé kameny. Náhle s úlekem uskočí a rozesměje
se:
Eva:
”Tam je ryba! Ty jsi úplnej blázen...”
Vladimir:
”Koupil jsem pstruzi. Tři.”
Říká Vladimir, který k ní mezitím sestoupil ze schodů. Sehnul se nad
hladinou a pozoruje pohyblivé stíny v protékající vodě. Eva se k němu
nahýbá a fascinovaně ukazuje kolem sebe:
Eva:
”Jak jsi to všechno dokázal? Je to úžasný...”
Vladimir:
”Našel jsem vlastně tady hodně mnoho barevných plechovky. To byl skladiště
barvy.
Tak jsem maloval nebe… Já byl u nás doma malíř. A pak já vymyslel
ten krajina... A na výlet bral věci z příroda sem.”
Eva se směje jako dítě objevující pod vánočním stromkem nové a nové
pestré balíčky se svým jménem. Pak přestala pobíhat a vážně se na Vladimira
zadívala:
Eva:
”Můžu tady zůstat? Myslím aspoň dneska? Počkám na tebe, než se vrátíš...
můžu?”
Vladimir se na ni usměje:
Vladimir:
”No, ve srubu je vařič a nějaký jídla a s tim uděláme snídaní.”
Pak s vážnou tváří dodá:
Vladimir:
”Můžeš tu být dlouho jak chceš... ano?”
Eva:
”Děkuju.”
Obr. 29.
Skladiště, „srub” /int./ den
Oba proti sobě sedí v malé místnosti srubu u prostřeného stolku a ukusují
chleba s máslem. Před nimi stoupá kouř z velkých plechových hrnků.
Vladimir:
”Asi třicet lidi. I malé... lidi.”
Eva:
”I děti?”
Vladimir:
”Ano, všelijaký malý...”
Eva se směje, až vyprskne několik drobků chleba:
Eva:
”Všelijaký malý děti?!”
Vladimir:
”No, nebylo tam legrace... žádný legrace... deset hodin bez pauzy se
jelo...
žádný světlo... žádný chajzl...”
Eva prudce zvážněla a na chvíli přestala jíst i mluvit. Pak šeptla:
Eva:
”Promiň, já jsem pitomá... to musela bejt soda...”
Vladimir vrtí nesouhlasně hlavou a zdvihá prst, aby dodal svým slovům
patřičný důraz:
Vladimir:
”Ani žádný soda a jen jeden láhev pitný voda!”
Obr. 30.
Vzpomínka, nákladní auto /int./ ?
Uvnitř strašlivě se zmítajícího prostoru nákladního auta sedí při svitu
bloudivých kuželů světla z baterek několik desítek lidí. Mají spoustu
zavazadel a jsou mezi nimi i celé rodiny s dětmi. Někteří z cestujících
vyčerpáním usínají a se zavřenýma očima se natřásají v rytmu výmolů,
které vozidlo překonává. Jedno malé dítě usedavě pláče a žena ve sportovní
zimní bundě se patrně polohlasně modlí.
V rohu objímá svá kolena vsedě schoulený Vladimir. Zanedbaný starší
muž sedící vedle něj mu podává neoznačenou láhev s čirou tekutinou.
Vladimir beze slov odmítá. Muž s pokrčením ramen přikládá láhev k ústům.
Náklaďák sebou divoce trhnul a muž zavyl bolestí. V záři baterky si
vyndává vylomený zub. Chvíli na něj udiveně zírá a pak propukne v tichý
a zoufale neutišitelný smích. Směje se své bezmoci, své krvavé dásni,
ve které chybí přední zub, směje se neznámé budoucnosti, do které ho
veze tahle natřásající se plechová krychle bez oken. Vrzání kabiny,
pláč dítěte, řev motoru a tichý smích muže vytvářejí společně s monotónní
modlitbou souzvuk dokonalé bezmoci.
Obr. 31.
Před skladištěm /ext./ den
Po modrém nebi letí a přitom rotuje černá gumová holínka. Stará gumová
bota letí pomalu modrou oblohou. Slyšíme smích Evy. Holina letí velmi
dlouho, až konečně dopadne a zvíří prach na ploše před skladem. Ihned
se k ní přihnal velký vlčák, popadl ji divoce a vrací se s ní k rozesmáté
Evě.
Eva:
“No pones, pones paničce! Poběž ty blázne!“
Pes přibíhá k Evě a chvíli se s ní o aportovaný předmět přetahuje.
Z dálky se ozval rozčílený
a zadýchaný hlas:
Hlídač:
“Ke mně!… slyšíš?! Slečno, co tam děláte?!… Běžte vod něj!
Chvatným krokem se přibližuje hlídač objektu. Eva na něj krátce pohlédla,
ale již zase se smíchem hází psovi botu, která křižuje jak bumerang
modř oblohy. Muž se zastavil metr od ní a snaží se vložit do astmatického
přerývaného dechu zdání autority.
Hlídač:
“Co… co tady děláte? Tohle je… je střeženej objekt! A tady nemá…“
Eva:
“Dobrý den. Pones!“
Hlídač:
“Slečno, to nemůžete, to je služební pes!“
Eva:
“No, taky mu házím služební botu, ne?“
Hlídač:
“Pozor, von je vostrej… a vy tady nemáte co dělat!“
Eva se konečně na muže zadívala. Mezitím přiběhl pes, ke kterému si
přidřepla a drbe ho na břiše. Pes po štěněcím způsobu cloumá botou.
Eva:
“Ten se vám teda poved. Takovej veselej… služebně. Jakpak se jmenuje?“
Hlídač se již vydýchal a teď dívce, tak trochu k vlastnímu překvapení,
smířlivě a dost stydlivě odpovídá.
Hlídač:
“No…, já mu říkám… říkám mu Bartoš. Ehm. To je… po jednom kamarádovi.“
Přidal rychle. Eva se zvonivě rozesmála. Muž je viditelně rozpačitý.
Eva:
“To je dobrý! Bartoši pones!“
Hází holinu, tentokrát jiným směrem. Pes se rozběhl ke dveřím skladu,
ve kterých se objevil Vladimir, který zůstal strnule stát a sleduje
přibíhající zvíře. Pes si ho ale nevšímá, popadl botu a běží s ní k
Evě. Vladimir se s obavami podívá na muže vedle Evy /opět dovádějící
se psem/
a vydá se k nim. Přichází k dvojici ve chvíli, kdy muž přivazuje psův
obojek k vodítku, které vyndal z kapsy. Vypadá to, že se chystá co nejrychleji
zmizet.
Vladimir:
“Nezlobte se pan Bartoš. To je můj návštěva… a ona…“
Starý muž vrhl krátký a poněkud vyděšený pohled na Evu, která se s
velkým sebezapřením přestala smát, a cosi zamumlal.
Hlídač:
“To je dobrý… von mi utek… já už musím.“
Rudý hlídač spěšně odchází a napůl táhne psa, který se s vyplazeným
jazykem ohlíží po Evě. Ta drží ještě chvíli bezúčelně v ruce uslintanou
černou holínku.
Vladimir se na ní s pokrčením ramen zadíval. Eva hodila za záda holínku
a tiše se zeptala:
Eva:
“Ten chlap se jmenuje Bartoš?“
Vladimir:
“No ano, jmenuje se. A proč?“
Eva se zavěsila do Vladimira a odcházejí spolu ke dveřím skladiště.
Eva:
“Jen tak.“
