povídky:

ke stažení ve wordu

STODOLA

Stodola hořela. Plameny šlehaly do výše mnoha metrů, ozýval se praskot krovů stravovaných zdivočelým živlem a vzduch byl naplněn štiplavým dýmem. Slábnoucímu dni propůjčoval oheň zdání romantického západu slunce, ač byla obloha zcela zatažená a slunce se po celý den skrývalo za šedou bariérou hustých mraků. Bylo dusno.
Přes táhlý kopec po silničce z rozpraskaného asfaltu, z jehož puklin vyrůstaly trsy suché trávy, přijíždělo auto. Několikakilometrové mlčení prolomil spolujezdec: „Vedro jak v San Pedro.“ Otočil se k řidiči a automapou, kterou objevil v přihrádce před sebou, se ovíval jako vějířem. „Je srpen,“ řekl bezbarvě řidič hledící na zdevastovanou silnici lemovanou trpělivými stromy. Nad silnicí se tetelil horký vzduch. Vyvolávalo to dojem, že se světlé kmeny stromů chvějí.
Stodola zpozorněla a přestala hořet.
„To je letos jeřabin,“ rozhlédl se kolem sebe spolujezdec. „Moje babička říkávala, že když je tolik jeřabin, bude tuhá zima,“ řekl a hřbetem zpocené dlaně si otřel zpocené čelo.
„Moje zase říkala, že když rostou hodně jablka, nebo hrušky, nebo co… tak že bude válka,“ prohlásil řidič otráveně a zapálil si cigaretu. Šlo to špatně, protože auto sebou na rozbité silnici chvílemi házelo jak raněné zvíře. „Zavařovala celej podzim jak pominutá a válka nikde,“ řekl.
Spolujezdec už zase myslel na dívku.
Než zabočili do polí, projížděli vesnicí, kterou protékala zkalená říčka, spíš potok to byl,
a přes něj vedl zrezivělý můstek, na kterém stála. Byla opřená o oprýskané zábradlí ozdobené květy rzi. Ani už neví, co měla na sobě, snad nějakou sukni a tričko s nápisem. Vlasy stažené do ohonu? Hnědé? Asi ano. Co mu zůstalo v paměti, byla její krásná tvář. Nebo tak krásná nebyla? To, co ho upoutalo, byl její výraz. Byl tajemný a tázavý. Jako by se divila, že nezastavili… Ano, působilo to dojmem, že na něj čeká. Jako by po léta sdíleli, on a ona, nějaké společné tajemství. Tím tajemstvím měla být láska? Za pár vteřin, během kterých ji minuli, mu prolétl hlavou příběh té lásky mezi ním a dívkou opřenou o zábradlí mostu. Chtěl něco udělat, ale nebylo to možné. Nedovedl na takovou situaci reagovat a neuměl ji ani pojmenovat. Předním sklem se do dívky bolestně zamiloval, bočním oknem to prožil a ve zpětném zrcátku se s ní navždy rozešel. Nedokázal požádat řidiče, aby otočil to pitomé auto
a vrátili se. Co by mu vlastně řekl? Nevěděl.
„Je to celé bláznovství!“ rozhodl v duchu. Pak si odkašlal, aby se zbavil svíravého pocitu v hrdle: „Říkal inženýr, že tam u nich rostou hřiby jako pominutý,“ řekl.
Řidič vyhodil nedokouřenou cigaretu z otevřeného okénka: „Inženýr, ten je taky celej pominutej. Tam u nich v potoce jsou pstruzi velký jak sumci, tam u nich v lese jsou hřiby velký jak pařezy… kydy!“
Spolujezdec ukázal prstem se zlatým prstýnkem k obzoru. Proti šedému nebi se tam tyčila vysoká stavba – stodola. „Á, támhle už to je,“ řekl.
Řidič bez zájmu pohlédl tím směrem a dál se věnoval volantu: „Jediný, co má velkýho jsou parohy!“ řekl vesele.
„Tam u nich na hlavě!“
„Ale neříkejte?“ otočil se k němu spolujezdec s předstíraným zájmem. Nesnášel tuhle svou vlastnost, chovat se servilně vůči lidem, které považoval za plebs. Dělal to podvědomě
a z jediného důvodu – bál se, že by oni jinak vycítili jeho pohrdání. Řidič se poprvé za celou cestu zasmál: „To ví v ústavu každej!“ zahýkal divoce. „Ta jeho je extra numero. To se může jít inženýr s ňákejma hřibama akorát bodnout. Ha, ha.“
Spolujezdec přistihl svou tvář spiklenecky se usmívající a zastyděl se. Pohlédl na hodinky,
jak to dělal v rozpacích často, a vzpomněl si na rezavý most. Jako by se v něm udělalo prázdno. Prázdno jako v prázdném bytě, kam rozbitými okny doléhají vzdálené zvuky ulice. Tak vzdálené!
„Cože?“ trhnul hlavou, když si uvědomil, že na něj řidič mluví.
„Povídám, že to zaparkuju vzadu za tou barabiznou, aby nás nebylo vidět ze silnice.“
„Hm. To je dobrej nápad,“ řekl spolujezdec nepřítomně.
Stodola byla velká patrová stavba celá ze dřeva. Hrubě otesané trámy a seno naplňovaly prostor suchou vůní zašlých časů. Štěrbinami ve stěnách z nepřiléhajících prken sem dopadaly proužky světla a krájely prostor i oba muže v něm stojící na plátky.
Řidič vzhlédl ke krovům: „Žádný pavučiny,“ prohlásil a moudře při tom pokyvoval hlavou. Spolujezdec přejel konečky prstů po nejbližším trámu. „A žádnej prach,“ řekl vážně.
Mlčky se vrátili k terénnímu vozu a z kufru začali vyndávat měřící přístroje a trojnohé stojany. Oba ze zapečetěných igelitových sáčků vyndali a navlékli si zelené gumové rukavice. Spolujezdec si jako vždy při té příležitosti vzpomněl na trapas s prezervativem, který zažil při své první a poslední návštěvě bordelu. Přivezli ho tam tehdy opilého spolužáci z fakulty. K oslavě pětadvacátých narozenin mu koupili hodinu kompletních služeb…
Rychle pohlédl na hodinky, i když věděl celkem přesně, kolik může být. Popadl jeden stativ s jakýmsi optickým přístrojem a zamířil s ním ke stodole. Postavil ho uprostřed na hliněný mlat podlahy. Další tři pak rozmístil kolem stavby ve vzdálenosti asi deseti metrů tak, že vymezovaly pomyslný trojúhelník. Při zběžném pohledu by nejspíš mohla jeho činnost připomínat geologický průzkum či vyměřování parcely.
Řidič zatím asi dvacet metrů od stodoly vyhloubil ostrým rýčem úzký, přibližně půl metru hluboký otvor.
Ticho se vznášelo nad polem jako velikánský skleněný poklop, jakým se zakrývá zrající sýr. Občasné zabzučení mouchy v něm působilo nepatřičně hlasitým dojmem, a když v obrovské výšce nad hlavami mužů zakřičel plachtící dravec, oba s leknutím obrátili k nebi zpocené tváře.
Spolujezdec vyňal z auta malý hliníkový kufřík a obřadně jej otevřel. Kufřík byl uvnitř vystlán žlutou pěnovou gumou, která chránila před nárazy matně černý přístroj podobný trochu digitálnímu budíku se dvěma ciferníky nad sebou. Spolujezdec na „budíku“ opatrně nastavil nějaké spínače do jiných poloh a v dlaních jej donesl k vyhloubené jámě.
Pak z přístrojku vytáhl cosi jako teleskopickou anténu a spustil ho po ní do díry. Asi pět centimetrů antény vyčnívalo ven.
Řidič s trochou obdivu pozorující jeho činnost zaházel díru opatrně hlínou a kolem vyčnívajícího drátku upěchoval pečlivě rukou v gumové rukavici. Oba chvíli nad tím místem postáli s jistým uspokojením.
„Vyrazíme? Silnice je mizerná a večer na krku,“ řekl řidič.
„Jasně,“ odpověděl příliš ochotně a vstřícně spolujezdec, a pak takovým chlapácky znuděným tónem dodal: „Ať už jsme doma, sakra.“
Nebyl se sebou spokojený ani po téhle opravě. Na chvíli si zkusil představit, jak vypadá řidičovo doma. Asi tam chodí v trenýrkách a nátělníku a chlemtá pivo rovnou z láhve. Pak si uvědomil, že to někdy také tak dělá, a usmál se.
Na krajinu se snášel podvečer. Než slunce zapadlo za lesnatý vrch, rozervaly se temné barokní mraky, aby mu daly nahlédnout do liduprázdné krajiny. Slunce se zhostilo té příležitosti s plným nasazením a ozářilo zemi rudou záplavou. Vzápětí se do světelného kruhu zakously černé zuby stromů. Za pár minut dosedlo na krajinu ztěžka šero.
Řidič rozsvítil dálková světla a pustil autorádio. Ekonomický magazín ho nezaujal, a tak přeladil na country písničky. Spolujezdec hluboce vzdychl.
„Vadí vám tadle muzika?“ procedil řidič přes sirku, kterou drtil v zubech. Spolujezdec na něj překvapeně pohlédl: „Co to? Muzika? Jo, ta muzika v rádiu… nevadí. Ne, mně to vůbec nevadí.“ Mrkl na hodinky.
Pole se znovu zalilo šarlatovým světlem. Nebyla to však repríza západu slunce, to vzplála stodola. Rozhořela se s velkou divokostí. Roje jisker se vznesly k temně modrému nebi
a plameny ji dychtivě sevřely do stravující náruče.
Ve stejnou chvíli se ve vzdáleném městě, ve sterilní místnosti sterilní budovy rozhýbal kovový nehet přístroje a začal škrábavě kreslit rozkmitanou křivku na nekonečný pruh papíru. V jiné místnosti toho vážného domu se začal jeden z mnoha blikajících monitorů plnit číslicemi.
Auto minulo kovovou kostru malého mostu, projelo vesnicí a zamířilo k odbočce na dálnici.