povídky:

ke stažení ve wordu

MALGO SA KATER

„Parmaz ek storsi, marba each tu medne.“, odpověděla mu s tváří tak vážnou, že žlutě a růžově květované šaty obepínající její krásné tělo působily nepatřičně. Včerejší (dnešní) probdělá noc, neznámá slova a barevné květy zdobící indigovou látku se Markovi vířivě protočily hlavou a zanechaly za sebou bolestnou spoušť.
„Co to říkáš?“ řekl pomalu a s nesmírnou námahou. Pohlédl na ni zoufale, zívnul a protřel si zarudlé oči chlupatými prsty. Bruneta s béžově sametovou pletí stála uprostřed místnosti gestikulovala živě desítkou prstů zakončených rudými nehty a nenáviděla ho. „Parmaz ek storsi, kol! Marba each tu medne! Ae?!“ zvýšila netrpělivý tón, hláskujíc mu jednotlivá slova jako nechápavému dítěti. „Parmaz! Medne!“ zakřičela.
Tvář se mu zkrabatila výrazem štvance. Vydal ze sebe přidušený zvuk. Cosi mezi vzdechem, vzlyknutím a zavytím: „Co je tohle za řeč? Můžeš laskavě mluvit normálně, děvenko?“ Přikročila k němu, afektovaně se usmála a vzala do štíhlých prstů jeho neoholenou bradu. Rudé drápy se lehounce zaryly do zpoceného obličeje. Nahým kolenem se pak dotkla jeho kalhot v rozkroku.
Bože, jak jen se jmenuje? Jak se tahle šelma vlastně jmenuje? A ve kterým baru ji nakonec sbalil? Asi v tom U pěšáka Moa. Nebo v tom… jak se to tam…? Jo, Definitivní ropucha. Nebo že by v Mrtvole?
Pokusil se opětovat její vyzývavý úsměv a ucítil odér armády panáku, kterou včera zprovodil ze světa v bitvě o dobrou náladu, v touze se pobavit a třeba si i trochu zadovádět, když je dneska sobota, kurva! Panáků, pěšáků ve válce s nudou, žoldnéřů které si platil, aby udolali jeho statné tělo a otupili jeho nespokojenou mysl, bylo tentokrát nespočetné množství. Byl pro různobarevnou armádu ve skleněných uniformách tvrdým soupeřem, ale nakonec podlehl.
A ulehl. V laciném motelu, kde často končily jeho sobotní bitvy a kam si přiváděl ženy, které mu za peníze předváděly s větším i menším úspěchem (spíš podle stupně jeho opilosti, než vlastní přesvědčivosti) iluzi lásky.
Nestačil ani zareagovat na její omamnou blízkost pohlazením boků, či vlasů, a už mu po strnité tváři ztékal plivanec. Vzápětí se motelový pokoj zachvěl strašným úderem dveří jako vylekané zvíře.
Utíral její průsvitnou slinu hřbetem dlaně a sledoval oknem jak rychle míjí jeho vůz. Otočila hlavu a když si všimnula, že jí pozoruje, vrátila se o krok zpátky a dlouhou, dokonale designovanou nohou na vysokém podpatku nakopla cocacolově červený bok auta.
Marek rozlíceně vyběhl ze dveří: „Ty čůzo! Co kopeš do mýho auťáku?“
Od nedaleko stojícího mikrobusu s opršelými hippieovskými květy, parkujícímu tu jednou provždy, zaštěkal chabě vyzáblý pes. Ani se při tom neobtěžoval zvednout a opustit stinné místo mezi vypuštěnými pneumatikami.
Dívka se vzdalovala rychlými, krátkými kroky, které dávaly vyniknout dokonalému designu
a choreografii jejích hýždí. Mířila k odbočce na státní silnici. Po Markově replice se ani neohlédla, jen vztyčila prostředníček pravé ruky a zapíchla ho do modré oblohy: „Rórach! Ek mazhis pa rórach!“ zavolala na rozloučenou.
Zůstal stát a pozoroval její dlouhatánské nohy obuté teď do obláčků prachu šedivé cesty jak do hřejivých bačkůrek z umělé srsti. Jaká vlastně byla? Prokristapána, udělal se vůbec?
A udělal jí? Okno jak výkladní skříň. Totální výprodej! Neměl se sjíždět tím koksem. Pět lajn je fakt moc!
Mávl za dívkou tetovanou paží jako by odháněl dotěrnou mouchu a obrátil se k otevřeným dveřím pronajatého pokoje. Teprve nyní si všimnul, že ve stínu před dveřmi recepce sedí na odřené židli starý muž a pokuřuje. Chápavý úsměv a škvírky vybledlých uslzených očí vypluly z oblaku cigaretového dýmu. Stařec nabídl Markovi pohled na nekompletní chrup v tváři podobné trouchnivějícímu kusu dřeva a prohodil sípavě něžným hlasem: „Mospa, paz perma fu kapokalame. Ha, ha.“ Ukázal hlavou za dívkou mizející v oblaku prachu, který rozechvívaly vlny vedra.
Marek se zachmuřil. „Co jste se všichni dneska zbláznili?!“ Pokročil ke kuřákově židli
a přidřepl si k němu: „Hele starochu, není ti rozumět. Já vůbec nevím co říkáš?!“
Stařec při pohledu na široká ramena vyčuhující z černého nátělníku zvážněl. Trochu se bál toho chlastem a potem páchnoucího chlápka s modročerným hroznýšem plazícím se po svalnaté paži. Marek si ukázal prstem na ústa. „Nerozumím co říkáš! Ty mě rozumíš ?“ řekl pomalu a téměř klidně s roztřeseným ukazovákem mířícím na svá ústa.
Stařec se znovu rozzářil děravým úsměvem a přikývl. Bylo vidět, že se mu ulevilo, když pochopil co po něm hřmotný cizinec chce. „Maco. Maco sa detklapor, lae,“ řekl a pokýval vrásčitě na Marka. Pak ukázal prstem oranžovohnědým od věčného kouření na velikou ceduli u vjezdu na parkoviště. Pod obrázkem hrnečku ze kterého se kouří a stylizovaného příboru byl veliký modrý nápis: „Maco nar 150- a. Koramew kun pa sorste!“
Marek se vrávoravě postavil a zbledl. Zavřel na chvilku bolavé oči, pak je otevřel a znovu pohlédl na poutač i vstřícně přikyvujícího starce, který ze zmuchlané krabičky lovil artrotickými prsty cigaretu bez filtru. „Maco, sa kusalpo maco. Koramew…“ smál se starý muž a ukázal si prstem na špinavé tričko do míst kde měl pod vytištěným logem pivovaru a pod kůží žaludek.
Markovi se z poledního žáru líně kolíbajícího tohle zpustlé místo zamotala hlava. Těžkými kroky došel k otevřeným dveřím pokoje a vstoupil do jeho klimatizovaného příšeří. Postel vypadala jako by jí několikrát projel terénní vůz. Kulaté zrcadlo bylo sundané ze zdi koupelny, položené mezi láhvemi od piva na stole a poprášené nepravidelnými cestičkami.
Na vínově rudém koberci ležely zmuchlané bankovky. Znovu se zamyslel nad tím, proč si peníze nevzala. Že by to přece jen nebyla štětka? Přece ještě pozná děvku, ne? Proč by s ním jinak jela do tohohle pajzlu? Asi jí to bylo málo… dumal nespokojeně. Zpocené prsty opatrně uchopily jednu bankovku za druhou a pečlivě je naskládaly do matné kožené peněženky s vypáleným cejchem. Vzpomněl si na nápis nad parkovištěm a udělalo se mu nanic.
„Jídla od 60- k. Ubytování za nízké ceny!“
Nemohl se přimět k soustředěnému myšlení. Jeho úvahy byly mělké a nanicovaté. Bály se sami sebe. Kdesi uvnitř věděl, že až se důkladně zamyslí, dopadne to špatně. Velmi špatně
a velmi… divně.
V kokainem poprášeném zrcadle se odrážela vrtule stropního ventilátoru. Vzpomněl si jak v noci nahá dívka stála na židli pod točící se vrtuli a tvrdila, že je vrtulník. Tolik se tomu smáli. Krucifix, vždyť spolu mluvili! Mluvili společnou řečí! Řečí nedalekého města, kde
ji sbalil, kde se před tím opil, ještě dříve se po dvou letech nevydařeného vztahu rozvedl, předtím tu byl zavřený pár měsíců za těžké ublížení na zdraví a ještě mnohem dříve chodil s jinými zlobivými dětmi do školy, ne dlouho po tom co ho v parku u kostela vozila v kočárku máma.
Máma! Jeho oči se prokousaly nepořádkem místnosti až ke stolku s umělou květinou
a telefonem.
Sedl si na koberec, telefon si položil na klín a zapálil si dlouhou cigaretu. Vyfoukl kouř k vrtuli, která před pár hodinami čechrala temně lesklé vlasy smějící se nahé dívky, stojící na židli.
„Jsem vrtulník, vidíš?“ křičela. A on řekl: „Seš nejkrásnější helikoptéra, jakou jsem kdy viděl! A koukej přistát, nebo mi přestane stát!“ A jmenovala se Krista, sakra! A sbalil jí, nebo spíš ona jeho v diskotéce Fimfároom.
„Čau, námořníku, proč netancuješ?“ řekla, když se na ní usmál u neonového baru. Náhle se na všechno rozpomenul. Na noc rozjetou jako žhnoucí lokomotiva, na noční oblohu pocákanou hvězdami, na Kristu s vrtulí i bez, na krásné milování… „A budeš trochu něžnej, plavčíku?“ Kdepak děvka…
Nadechl se kouře z cigarety a začal vytáčet telefonní číslo. Jediné telefonní číslo, které znal zpaměti.
„Mami? Slyšíš mě, mámo?“
„Marek?“ řekla. Usmál se a přivřel oči.
„Malgo sa kater, Marek,“ řekl milovaný, důvěrně známý hlas ve sluchátku.