povídky:

ke stažení ve wordu

DÍRA

Pointside se přes noc opět zmenšil o blok domů nedaleko bývalé tržnice.
Často jsem přemýšlel, proč k tomu dochází téměř výhradně mezi setměním a východem slunce. Noc zřejmě byla spiklencem toho, čemu jsme se naučili říkat Díra. Jakoby síla, která se rozhodla po kouscích spolykat náš svět, chtěla mechanismus své moci udržet v tajnosti prostřednictvím černého sametu tmy. Na dně každé Díry, v nedozírné hlubině pak nacházela tma svůj azyl i za dne. Jejich spojenectví bylo tedy účelné.
Tak jako každý pátek, měl jsem i dnes v šest hodin sraz s Ianem v baru „U jejího chvostu“, kde jsme trochu neobratně šťouchali do koulí biliáru a velmi kvalifikovaně pařili hořké pivo Swians z plechovek s holografickým obrázkem hořícího hasiče. (Čím víc se z piva upilo, tím méně muž se stříkačkou hořel, až po vyprázdnění plechovky zcela pohasl.) Prázdné plechovky jsme pak stavěli na obrubu biliárového stolu a vytvářeli tak handicap pro přístup k plátnu.
Hra končila tehdy, když plechovky vytvořily kompaktní zeď kolem zeleného stolu. K regulérnímu konci jsme se ale dopracovali jen dvakrát, nebo třikrát během několikaleté tradice svého „bírliardu“ (jak jsme tu kratochvíli pojmenovali), protože jsme se většinou dřív stihnuli totálně ožrat. Pravidla byla celkem jednoduchá: kdo během hry shodil prázdnou plechovku na zem platil všechna do té doby vypitá piva a kdo ji zvrhl na sukno, platil všechna dosud vypitá piva plus dvojitou Wat 2022 pro oba. Zkrátka kultivovaná zábava jednoho úspěšného hackera (Iana) a neúspěšného lovce gradulí, kterým jsem byl já.
Jak se díra stěhovala, tak stejně gradulí přibývalo a nebylo možné jejich početní stav jakkoliv korigovat. Lidi prostě přestali v noci vycházet, a pokud přece, tak jedině v elektrických botách. Když připočteme požáry očí, falešné domy a několik případů znásilnění nepsy, byl páteří města jediný společný jmenovatel – strach.
Časem se tento všudypřítomný, dříve exkluzivní pocit, proměnil v běžnou součást každodenního života, podoben spíše smutku a hluboké depresi. Ulicemi se pomalu
a neodvratně valila beznaděj, jako bezbarvé bahno. Obyvatelé města se jím odevzdaně brodili a ani je nenapadlo, že bývaly i jiné doby…
Vstoupila ve chvíli, kdy hradba plechovek zabírala asi dvě třetiny mantinelu biliárového stolu. Ian ani já jsme tou dobou rozhodně neřešili francouzskou literaturu devatenáctého století. Byli jsme nalití pivem po samý okraj a díky mé nešikovnosti jsme v sobě měli i dva dvojité panáky.
Ian už asi hodinu popisoval svůj sexuální zážitek s vlastní ženou, což bylo trochu incestní
a hodně nedůstojné. Já jsem neměl ani ženu, ani čerstvý sexuální zážitek a tak se mi ta jeho příhoda zdála zvlášť slabomyslná.
V duchu jsem si říkal: Ještě jednu rundu a vyjede ze mě, že si to dovedu představit celkem živě, protože jsem měl asi před rokem taky tu čest! S jeho ženou.
A pokud vím, zkusil to i Patrik a snad i jeho Manon…!
Kousl jsem se do rtu a pohlédl do Ianovy spokojené, zpocené tváře obydlené žoviálním úsměvem. Zahrozil na mě laškovně prstem:
„Jen neříkej, že bys to taky rád nekoštnul? Mám dojem že se ti Zeta celkem líbí, ne?“
Hlavou mi projel fragment vzpomínky; žena s vyhrnutou sukní až pod velká ňadra svíjející se kdesi nade mnou a vykřikující: „Jedu do pekla! Do peklááá!“
Připitoměle jsem se usmál a zdálo se mi, že jsem zrudl jak bolševická zástava. Polkl jsem neexistující slinu.
„Takhle jsem na to… na ní nikdy nemyslel,“ odrecitoval jsem sevřeným hrdlem
a odkašlal si.
„Dyť já vím, kámo!“ řekl mile uculený Ian, přendal si tágo do levé ruky a pravou mě šťouchnul lehce do zad.
Rozhodl jsem se držet jazyk za zuby po jakékoliv následující rundě. Jako hrob! Ian je přece docela fajn kamarád. Přiťukli jsme si a uhasili další dva hasiče.
Pak jsem ji uviděl vejít. Sundala si bílou paruku, otřepávala z ní kapky věčného deště
a rozhlížela se po poloprázdném lokále. Byla překrásná, ale takovým zvláštním způsobem – jakoby jen pro mě! Veliké světlé oči, asi modré (v barovém přítmí to nebylo možné posoudit s určitostí) se leskly jako rybí šupiny, dokonale stavěná lebka a dětsky našpulená ústa s pozdviženými koutky, tetovaná chromovou barvou - to vše bylo nádherné.
Zcela nezvyklé pak bylo její nevytrhané obočí a řasy (většinou neklamná známka provinciálního původu) v kontrastu s oblečením „a la mumie“, které zas naopak bylo velmi „in“. Celá její vizáž byla tím nesouladem poněkud nečitelná. Ta dívka byla prostě záhadná.
A byla sama!
„Vnímáš mě vůbec?“ řekl Ian patrně poněkolikáté a kroutil hlavou.
Pak se otočil směrem ke dveřím, kam jsem už nějakou chvíli zíral.
„Áááha,“ odtušil chytrácky, a zhoupnul se rozkročen na zpivnělých nohou.
Podíval jsem se na něj zle, ale jeho zarudlému zátylku můj sžíravý kukuč nijak nevadil.
„Docela sexy magnetka, ta by stála za stání!“ prohlásil ztěžka a tlumeně říhnul. Dívka naším směrem vrhla rychlý pohled, spíš zmatený, než znechucený.
Zatím, co jsem uvažoval jestli mám o Ianovu hlavu přerazit tágo, které jsem svíral ve zpocených rukou, odvrátila oči (jo, byly fakt modré jako mořská mělčina) a pokročila k baru, kde oslovila barmana.
Otočil jsem se Ianovi: „Drž hubu a nečum na ní tak!“ zasyčel jsem. Ian na mě překvapeně pohlédl: „Co má bejt? Ty ji znáš?“
Při jeho slovech se ve mně všechno zastavilo. Vlastně ne všechno, jen kus mě
se zastavil na místě, jako když dupne na brzdu řidič rozjetého autobusu, kterému vběhla do cesty posvátná kráva. Sám do sebe jsem prudce narazil setrvačností
a ve vteřině byl střízlivý. Na displayi za očima se rozblikal červený nápis:
„Já ji přece znám! Jestli ne, tak… Musím ji znát! Jak bych ji mohl celý ty léta neznat?
Jasně, že ji znám!“
„Jasně, že ji znám,“ řekl jsem.
Dlouze jsem se nadechl. Pak jsem položil na stůl tágo aniž bych tomu pohybu věnoval pozornost a krokem náměsíčníka jsem vyšel k baru. Nevnímal jsem rachot padajících plechovek, ani koktavou kaskádu Ianových nadávek. Vnímal jsem jenom ji.
Roxana byla panna! Vím, že je to smělé tvrzení v době, kdy si každá štětka nechává sedmkrát do týdne u svého designera všít virgo intacta (protože to zákazníky vzrušuje), ale u ní to byla prostě pravda. Tomu by jste asi nerozuměli…
První noc spala v mé posteli a já vedle ní na zemi. Držel jsem jí za ruku a propovídali jsme se až ke kalnému rozbřesku. Její příběh byl vlastně všední: po návratu z koncertu Rolling Stones, kteří před týdnem hráli na Pointside stadion, našla místo domu kde žila a v něm spících rodičů jen hluboké prázdno Díry. Od té doby hledala po tančírnách a barech svou starší sestru Martu. Zatím bezvýsledně. Slova z ní padala jako okvětní lístky chryzantém z pohřebního věnce. Zjevně jsem byl první, kdo byl ochoten a schopen ji vyslechnout. Chvílemi jsem se přistihl, že ten poněkolikáté vyprávěný příběh, pozměněný jen jinak poskládanými slovy, vnímám jako hudbu a nechám se jen opájet zvukem Roxanina hlasu. Neplakala, jen znovu a znovu začínala vyprávět tu pustou historku, jako porouchaný mechanizmus (kterým ve skutečnosti byla).
S tím panenstvím to nemyslím tak doslova; samozřejmě už určitě s pár kluky spala, ale poslední týden byla zas pannou! Neumím to vysvětlit, ale zdálo se mi, jakoby se tou ztrátou někam vrátila. Nejednou byla zdětštělá a ve mně probouzela dávno zasutou touhu někoho (ji) chránit a být připraven myslet po letech na někoho (na ni) jiného, než na sebe sama.
„Eště přidali Satisfaction a pak byl ohňostroj a pak jsem šla domů… a mrholilo a já bydlím… teda jsem bydlela až za Danťákem…,“ řekla posedmé již mírně ochraptělým šeptem. Pořád se dívala na strop a já, s hlavou podepřenou dřevěnící rukou, hleděl na ní.
„Jsem zamilovanej jako nikdy!“ uvědomil jsem si.
Usnula až když bylo světlo. Já usnul po několika minutách, které jsem věnoval pozorování její bledé, spánkem zklidněné tváře. Tváře, kterou jsem odněkud znal?! A nade vší pochybnost miloval.
Nasraný Ian se mě několikrát snažil digitálně vynadat, až jsem ho prozatím vymáznul z paměti. Nezapřel svou profesionalitu a napsal mi ještě několik vulgarismů na interstrop a do brýlí. Byl patrně schopen mě otravovat i přes holící strojek a tak jsem spal se strništěm na tváři. Dlužím mu sice moře piv a hromadu panáků… ale ne teď. Teď ne! Svět se mi zúžil (vlastně rozšířil) na Roxanu.
V příštích dnech jsme prošli většinu klubů v centru a v pomyslné spirále zvolna pronikali k místům vzdálenějším, do neznámých ulic a podniků.
Ukázala vždy obsluze paspogram své sestry a nasamplovala do jejich databáze svůj „čípák“ pro případ, že by se s Martou setkal někdo z nich v budoucnu.
O „velké“ sestře tvrdila, že je tanečnice. (Myslel jsem si o tomhle druhu tance svoje, ale nijak to nekomentoval.)
Sám jsem žádnou rodinu neměl (otec se nevrátil z dvacetihodinové války a matce, jejíž byt dvakrát minula Díra o pouhých pár metrů, posloužil k pomalé sebevraždě denní příděl bourbonu, ve kterém se pomalu rozpustila), chápal jsem ale Roxaninu posedlost po setkání se Martou. Ta utkvělá touha po kontaktu s ní byla vzhledem k tomu, že se spolu poslední dva roky ani nevídali, poněkud absurdní, tušil jsem ale, že v podstatě hledá jen záchytný bod, odraz svého dětství, zbytek svých rodičů, zlomky sebe sama...
Asi po pěti dnech, během kterých se náš vztah konstituoval v cosi mezi silným přátelstvím
a sourozenectvím (nespali jsme spolu a mně to ani nepřišlo nepřirozené!), jsme dorazili do Shadowns; čtvrti, které se většina obyvatel města intuitivně vyhýbala. Bylo horké pozdní odpoledne a mezi fasádami domů zčernalými od nočních ohňů se chvěl těžký a štiplavě páchnoucí vzduch.
Roxana na mě tázavě pohlédla. Já se povzbudivě (alespoň jsem v to doufal) usmál
a chlapáckým krokem zamířil k o dva bloky vzdálenému rohu. Poblikával nad ním prskající neón z minulého století.
Roxana pokrčila rameny a váhavě se vydala za mnou. Šlapala při tom po hlavě mému dlouhému stínu.
V baru s nostalgickým názvem „Milénium“ bylo přítmí a hrála tu tichá jazzová hudba. Byli jsme oba utahaní a tak jsme usedli k malému stolku v rohu u okna. Místnost obýval jediný návštěvník, hledící urputně do padlé hladiny ve své sklenici. Veletlustý barman se loudavě vydal k našemu stolku. Pomuchlaný list umělého papíru (nikde v dohledu „varia-menu“) v jeho miminkovsky baculatých prstech byl neklamnou známkou opravdové rustikálnosti podniku. Nebylo to, ale pseudostarožitno, na které své snobské zákazníky lákali do některých hospod v centru, byla to okázalá nechuť cokoliv po léta měnit. Plakáty dávno zapomenutých kapel, nápisy na zdech (včetně zdí samých) i rozebraná motorka, to vše bylo pokryto jemnou vrstvou prachu a zašedlý odstín okru byl asi způsoben dýmem z pravých cigaret a doutníků!
Objednali jsme si něco málo k pití a Roxana jako obvykle rozjela rituál (již poněkud postrádající prvotní entuziasmus) hledání své sestry. Tlusťoch mrkl škvírkou oka na paspogram a bez zájmu procedil masitými rty: „Mamba! Každej sudej den noční představení v klubu.“ Přitom dál poklízel stůl, což v jeho podání znamenalo rozvířit utěrkou co možná největší množství prachu. Než všechen ten prach, třpytící se v šikmém slunci jako zlatý plankton, dopadl zpátky na stůl, věděli jsme všechno. Jediná pětka proměnila nemluvnou hroudu masa v informační centrum. Roxana zářila štěstím a já zářil štěstím, že vidím Roxanu zářit štěstím.
Čtvrtek se vlekl. Aktivoval jsem Iana, byl ale zticha. Žádné vzkazy, žádné nadávky, žádné pitomé vtipy… zkusil jsem ho oslovit, ale nebyl na příjmu. Než jsem se odhodlal prohlédnout si aktuální mapu Díry, vrátila se Roxana s nákupem z trhu. Usmívala se a jedla grínu. Dala mi kousnout a já zároveň se šťavnatým soustem polkl i svůj strach a pochybnost. Alespoň prozatím.
Před devátou jsme již seděli v Miléniu a nervózně poposedávali na odřených židličkách,
i když jsme věděli, že Marta přicházívá kolem desáté. Roxana pila víc drinků než jindy
a vyprávěla mi se zajíkavou radostí útržky dětských historek točících se kolem její „velké“ sestry. Vzpomněl jsem si díky tomu, že i já býval dítětem a trochu mě to překvapilo. Období vlastního dětství mi připadalo strašidelné a tak jsem ho odložil ad akta. Zdálo se mi, že ony dávné sluncem zalité hry, které jsem prožíval s ostatními dětmi, pozorovala ze stinného úkrytu temná postava o které se nesmělo mluvit. Stín beze jména, či s jménem zakázaným. Občas k nám zavál poryv chladu z těch nehybných míst mimo manéž našeho pozitivizmu. Užívali jsme se smíchem bezstarostné dětství v kuželu světla, kolem byla ale tma a kdo by do jejího hájemství vstrčil hubenou nohu v tenisce…
Přilétla jako smršť a na první pohled bylo jasné, že mé pochybnosti o míře umělecké úrovně jejího způsobu obživy byly na místě. Marta byla otráveně krásná, tmavooká hříšnice v zelené paruce, zcela nepodobná své sestře. Zpozorovala Roxanu a bolestně se usmála. Mě si změřila pohledem ženské, která ví o mužích všechno. (Rozhodně víc, než kdy budou vědět oni sami.)
Ve vteřině jsem byl svlečen, zrentgenován, lustrován a ponížen. Všechny mé perverze, skryté pudy, zapomenuté omyly a zlomyslné naschvály prolétly v hrozivém víru z mého podvědomí do její neomylné mysli a byli zde bezchybně vyhodnoceny. Žádné polehčující okolnosti. Tolik plačících žen jsem nechal za sebou? Dávno jsem neznal jejich jména. Tolik lží
a podrazů? To vše za mě vytáhla během pouhých pěti (nekonečných) vteřin, které potřebovala k tomu, aby došla k našemu stolku.
Rozechvělá Roxana vstala a sestry se objaly.
Co ze mne v tu chvíli zbylo bylo pak Martě představeno. Obdržel jsem chladný polibek v závěsu doprovázený profesionálně svůdným úsměvem a krátkým pohledem někam mimo mě (co chtěla, to už uviděla). Omluvil jsem se a šel pod záminkou potřeby na záchod okouknout do zrcadla toho parchanta.
Když jsem se vrátil, seděla Roxana u stolku bez „velké“ sestry ve společnosti dalšího drinku.
„Šla se připravit na vystoupení. Jak se ti líbí?“ řekla. Zatvářil jsem se zmateně
a než jsem stačil cokoliv říci, vyhrkla obdivně: „Je úžasná viď?!“
Opět nepočkala na mou odpověď a přispěchala s otázkou, která nesnesla odpor: „Zůstanem, že jo? Bude to určitě skvělý. Tancuje už odmalička. Já byla dřevo, ale Marta chodila i na kurzy ruskýho baletu. Musíš jí vidět!“
„No jasně,“ řekl jsem nejasně a šel jsem si k masu za pultem pro dvojitého Wata.
To co barman hrdě nazýval klubem byl asi desetkrát deset velký kutloch oddělený od baru polstrovanými dveřmi s nápisem „Milenium secret night“.
Klausrofobní prostor byl plný rudé a zlaté barvy, pokud odmyslíme tmu, ze které se akcenty těch barev jen místy vynořovaly. V šeru místnosti nebylo díky bohu dost dobře vidět ani na to, co dělají přítomní úchylové s rukama pod stolem.
Při úvodním čísle ještě Roxaně vydržel na rtech ten natěšený úsměv (i když při závěrečné choreografii s jezdeckým bičíkem již utrpěl značnou újmu).
Ve druhém kousku byl Martě, která odhodila i těch pár centimetrů lesklé látky, které zakrývaly její bradavky a klín, spolehlivým partnerem téměř živý hroznýš. Roxana nejprve stiskla rty do tenké čárky a po chvilce, při chraplavě oplzlém výkřiku rudého (evidentně patřil do podnikového inventáře) chlápka, se s mírným zavrávoráním prudce vymrštila
a vypochodovala z místnosti.
Její „velká“ sestra se právě prudce zmítala v rytmu zrychlující se hudby. Starý had z toho musel mít mořskou nemoc.
Dohonil jsem jí až na ulici. Na tvářích měla mokré proužky.
Zasmála se: „No, to by bylo. Martu jsme našli a co teď?“
Objala mě a smála se čím dál hlasitěji. Nebyl to žádný hysterický smích. Od zchátralých zdí domů a kovové dlažby se trochu nepatřičně odrážel veselý dívčí smích. Pak zvuky pohltilo matně černé nebe. Vzpomněl jsem si na hvězdy a uvědomil si, že je Roxana díky svému věku zná jen z filmů. Určitě by se jí líbily. Hlavně ten zvuk…
„Chtěla bych se s tebou milovat,“ řekla.
Po krátkém (krásném) polibku, při kterém jsem jí hřbetem ruky otřel slzy, jsme rychlou chůzí zamířili k domovu. Vlastně jsem přiopilou Roxanu tak trochu vlekl za sebou. Byla poddajná
a krásná.
„Někde nad temnou oblohou pořád svítí hvězdy,“ pomyslel jsem si.
Nenápadně (Roxana se pořád usmívala) jsem v kapse nahmatal práskačku. Stačila by tak na pět, šest gradulí. Na víc ne…